Konkláve, respektive tedy koncil, nejočekávanější bod programu a v případech některých účastníků i jediný důvod, proč mělo cenu se výjezdního semináře účastnit, ani nepotřebovalo ku započetí svého konání typickou bradavickou půlhodinku a započalo pouhých pár minut po osmé hodině večerní v učebně dostatečně vzdálené od Velké síně, aby rokující, kteří vydrží až do pozdních hodin, nerušili svou diskuzí spánkuchtivé.
V samotném úvodu, který se mimochodem protáhl na několik hodin, dal pan ředitel prostor k připomínkám k chodu školy přítomným studentům – v zasedacím pořádku řádně separovaným od nositelů fialových plášťů – a ti se jí v některých případech nebáli chopit.
A tak se debatovalo. O neférovém snížení počtu možných složených NKÚ, o bezmocnosti studentů zavřených do sklepení, o nelogickém vyloučení studentů rozšiřujícího studia z velkých bradavických klání typu Sedmiboj, o problematice přeběhlíků či studentů, kteří projdou registrací jen za účelem zisku 3,5 galeonu, či o správnosti udělování nových, nových, nových a dalších šancí. Přestože jsem měl při diskuzi nepříjemný pocit, že se neustále motáme dokola a narážíme na ty samé argumenty (řešení hned první připomínky – otázky NKÚ – zabralo více než hodinu), mohu nyní s odstupem času říci, že se až na pár výjimek došlo k závěrům, jež byly – nebo v dohledné době budou – uvedeny do praxe.
Již v této části poměrně značný počet diskutujících odpadl (přestože někteří se později navrátili a měli pocit, že jsou i po pěti hodinách pauzy na konkláve a několika měsících pauzy na celých Bradavicích stále zcela v obraze a že jejich připomínky „k věci“ všechny problémy vyřeší), vydýchalo se značné množství vzduchu a vypotilo mnoho tělních tekutin, přesto se však pokračovalo dále a přikročilo se k věcem, jež se týkaly výhradně zaměstnanců školy.
V krátkosti byla zmíněna fialová revoluce v hraní famfrpálu, přijata myšlenka vytvoření kumbálu ve sborovně, diskutovaly se i otázky týkající se výuky, konkrétně pak RP ve výkladech, jež bylo označeno jako doporučené, nikoli povinné, a krom toho přibylo inspektorce výuky právo vyžadovat u každého ohodnoceného úkolu komentář.
Pro možnost zkvalitnění RP na naší škole se také rozhodlo o přidání popisů k některým důležitým místnostem na hradě.
Nu – a po těchto maličkostech jsme se mohli s veškerou zbývající energií vrhnout na dvě nejdůležitější otázky, které měl koncil řešit a jež spolu souvisely. Otázka statusu obyvatele a otázka reformy platů, obě nesmírně důležité a hluboce zasahující do chodu školy.
Měl-li jsem v předchozí části koncilu pocit, že se motáme dokola, pak jsem si nyní připadal, jako kdybychom se motali nejen dokola, ale i nahoru, dolů, doleva, doprava, vpřed i vzad a to všechno najednou, přičemž jsme vždy skončili na tom samém místě, odkud jsme vyšli. A když jsme přeci jen měli pocit, že jsme se někam posunuli, pak se vrátili ze své pauzy jiní a pokračovali tam, kde skončili oni… I přestože zůstala například závěrečná otázka výplat vlastně otevřena a uzavřel ji až pan ředitel právě v dnešních večerních hodinách vyhlášením nových odměn, byly učiněny některé závěry, jež budou v nejbližší době nepochybně realizovány a jichž si všimne každý obyvatel hradu.
Pořád však nebylo možné koncil ukončit, neboť je nutno vzít na mysl, že jsme se v oné době všichni domnívali, že probíhá konkláve, které nemůže skončit jinak než zvolením papeže. Nakonec vzala pomyslnou mitru na svou hlavu kolegyně Anseiola Renine Rawenclav a dovolila tak i nám, poslední hrstce přeživších, jít přeci jen na pár hodin spát. Děkujeme, Ansí, bez tebe bychom tam byli dodnes.