Theresa Brendi: „Na konci roku už mi bylo všechno jedno.“

Denní věštec: Ahoj, Thery. Ráda bych ti hned na začátku pogratulovala k tomu, že jsi získala řád Snaživce roku, ačkoli je to už nějaká doba. Vzpomínáš na to ještě vůbec? Jde na něco takového vůbec zapomenout? – usměje se –

Theresa Brendi: Ahoj, Narci. – usměje se – Předně děkuji a máš pravdu, zapomenout na to nejde, a ano, vzpomínám. Teda hlavně na ty hory úkolů, které mě někdy děsí ještě dnes. Nebo to jsou ty letošní? Já už ani nevím. – zamyslí se –

Denní věštec: Já myslela, že hory úkolů máš zrovna ty ráda! – zasměje se – Pamatuji si, že ten rok to bylo minimálně na začátku hodně vyrovnané, stejně tak to, že jsi spoustu předmětů zapisovala průběžně až do uzavření zápisu. Kde se vlastně vzala ta myšlenka, že bys snaživce mohla zkusit? A držela se tě od začátku, nebo jsi jen chtěla jet nějaké své obvyklé standardy?

Theresa Brendi: Eeh… popravdě řečeno jsem si ve chvíli, kdy jsem zjistila, co to ten Snaživec roku je, někdy během prváku, dala za cíl ho jednou získat. Původně to bylo, že třetí ročník by mohl být fajn, ale nepovedlo se. Chtělo to trošku víc máknout, přidat pár předmětů a tak… Ale ta myšlenka tam byla od začátku roku. Prostě jsem si říkala, že to zase zkusím a uvidím, jak to půjde. – zazubí se –

Denní věštec: – usměje se – Na škole patříš mezi poměrně uznávané hrotiče, kteří jsou schopní dlouhodobě studovat spoustu předmětů a navíc je plnit kvalitně. Čím si tě právě výuka tak získala? Máš raději plnění klasických úkolů, seminářů nebo soutěží? Co z toho tě baví nejvíce a co nejméně?

Theresa Brendi: Čím si mě výuka tak získala… to je otázka, kterou jsem si já sama položila nejmíň tisíckrát a stále na ni nedokážu pořádně odpovědět. Ráda píšu, vymýšlím si různé příběhy a výuka byla možností, jak propojit právě psaní s hezkou odměnou – ziskem bodů. Takže asi to bylo právě tohle.
Pochopitelně na klasické úkoly nic nemá. Pořád mám dojem, že tam nejsem většinou tak svázaná, jako je tomu kolikrát u soutěží. Jedno téma a šlus. Semináře zase nenabízí možnost bonusových bodů a to už pak není tak lákavé. – zazubí se – Takže nejraději mám úkoly, střední cestu berou semináře a nejméně si povídám se soutěžemi, ačkoliv ani jim nejsem schopná pořádně odolat. – usměje se –

Denní věštec: – spokojeně přikývne – Zpátky ke snaživci – bavil tě ten rok jako celek? Dal ti něco víc než ty předchozí či ten následující, pokud nebudu brát v potaz ten řád? A co přesně sis z něj odnesla?

Theresa Brendi: Odnesla jsem si, že už nikdy takovou šílenost neudělám. – začne se smát – Rozhodně jsem zjistila, že jde zvládat i takové kvantum úkolů, které na mě pořád pomrkávalo na nástěnce v pokoji, ale samozřejmě na úkor času, který jsem mohla strávit jinak, a to je další věc, kterou jsem díky tomu zjistila, že už bych neudělala. I když… ono se to hezky říká, ale skutečnost je potom jiná.

Denní věštec: Ach, to jsi mi právě odpověděla na jednu z připravených otázek! – zasměje se a něco si škrtne – Takže znovu bys do toho nešla… – kývne – Co myslíš tím, že je skutečnost jiná?

Theresa Brendi: Nějak mám pořád za to, že kdybych měla možnost zapsat si zase tolik předmětů a kdybych měla trošku víc volného času, spadnu do toho znovu. Je to… strašně návykový. – uculí se –

Denní věštec: – zasměje se – Prozradíš čtenářům, jaké předměty tě bavily a baví, které si naopak tvou oblibu nezískaly? Výklady kterých profesorů jsi otevírala hned první den termínu, které naopak až ten poslední? A byly nějaké, do kterých se ti vážně nechtělo a nechávala jsi je na poslední chvíli s doufáním, že se někam ztratí?

Theresa Brendi: – zarazí se – Fakt to mám všechno vyjmenovat? Předem ale varuju, že to bude jako telefonní seznam! – směje se –

Denní věštec: – přikývne – To vůbec nevadí!

Theresa Brendi: Dobře, tak… Bystrozorství, Hormin, Šemík, Formule… hele, já už ani nevím, co všechno jsem to studovala!
Obecně mě baví a bavilo asi všechno, co studuju nebo jsem studovala. Akorát je toho už tolik, že ztrácím přehled. Každopádně vždycky po půlnoci, když se objevily nové výklady, jsem se musela jít podívat, co okamžitě někam zahrabu nebo spálím a co naopak udělám hned. Od jakého profesora to bylo mě v tu chvíli nezajímalo, prostě jsem je musela udělat všechny. Nebo aspoň skoro všechny.
Ale úkoly, kde se po mně chtěla fantazie, měly vždycky přednost. Byly sice nejdelší, ale bavily mě nejvíc. Pak čekaly úkoly, kde se muselo něco zjišťovat. Kreslení jsem schovávala, kam se dalo, a přála si, aby zmizelo. Pochopitelně mizelo jenom v krbu…
Jo, vlastně mě ještě napadá, že já nemohla nechat nic na konec termínu, protože kdyby ano, rovnalo by se to sebevraždě. – zasměje se –

Denní věštec: To mi přímo nahrává na další otázku! Stíhala jsi vždy, nebo jsi občas musela něco omlouvat či vynechávat? A s čím jsi měla větší problémy – s úkoly a semináři na konci termínu, nebo se soutěžemi na konci každého dne? U čeho ses více natrápila?

Theresa Brendi: Tyjo, omluvu jsem, myslím, nevyužila ten rok ani jednu. Nikde. Obecně je nemám ráda, ale některé mimořádné úkoly jsem musela nechat plavat, protože už buď nebyl čas, nebo prostředky. Každopádně i to bylo hodně výjimečné. Snažila jsem se prostě udělat, co šlo, a začínala jsem hned od prvního dne termínu, a i tak to bylo… hodně úkolů na den.
Semináře se úplně ztrácely v tom počtu úkolů, takže tam problém nebyl, a pokud vím, měla jsem vždycky všechny tři. Nejhorší byly soutěže, navíc když ještě tou dobou běžel Sedmiboj. Soutěže za 60 bodů… neměla jsem pana Olíka a slečnu Kate ráda, vážně ne. – začne se smát – Strašně moc mi přidělávali práci, ale právě jejich body byly tak moc důležité. Zase ale platilo, že jsem se snažila dělat všechno, co šlo. A soutěže šly nejméně, protože za ně nebyly mínusové body, takže mohly počkat.

Denní věštec: Na titul snaživce aspirovalo hned několik lidí, než postupně odpadli. Jak jsi je brala? Byli to soupeři, vůbec jsi je nevnímala, přála jsi jim úspěchy? Byla jsi ráda, že tě někdo pohání dopředu, štvalo tě, že ti někdo šlape na paty, nebo jsi je úplně vypustila z hlavy a jela sis sama podle sebe?

Theresa Brendi: Byli to soupeři, samozřejmě, a lhala bych, kdybych řekla, že mě tím, jak blízko jsme si kolikrát byli, neštvali. Jenže právě to, jak těsné ty výsledky byly a jak se kolikrát i na koncích termínů měnily, mě pořád nakopávalo a nutilo to nevzdat. Říkala jsem si, že když pořád mohou oni, mohu i já. V závěru roku už to pak ani nebylo tak moc o soupeřích jako spíš o tom, jestli vyhraje touha toho snaživce mít, nebo rozum, který nechápal. A touha vyhrála. – usměje se –

Denní věštec: Na konci roku nebylo do poslední chvíle nikomu jasné, zda náhodou netrhneš hradní rekord počtu bodů na studenta v jednom roce, který je 13 082 a který má na svém kontě legendární Cerridwen Lowra Antares. Vnímala jsi to? Přála sis, aby ti to vyšlo? Když ti sovy doručily všechny body, přemýšlela jsi, co jsi mohla udělat víc, nebo ti to bylo úplně jedno?

Theresa Brendi: Věděla jsem o tom a ano, na konci mě potom mrzelo, že chybělo tak maličko. Ale během roku o tom přemýšlet nešlo. Na to nebyla kapacita. Přitom stačilo udělat o pár soutěží víc a mohlo to tam být. Ale to je všechno kdyby. To hlavní jsem získala, takže spokojenost byla.

Denní věštec: Jak velkou oslavu Nebelvír uspořádal na tvou počest, když jsi titul získala? A vůbec… jaký to byl pocit, stát se snaživcem roku? Stálo to za to? Přebírala jsi ve Velké síni řád s úsměvem, nebo jsi ho po obdržení řádu od kolejního ředitele sotva vnímala?

Theresa Brendi: Upřímně? Na konci roku už mi bylo všechno jedno. Jediné, co jsem chtěla, byl klid. Ticho, nikde žádné úkoly, soutěže, nic. Jen klid a ticho. Dlouho mi to teda nevydrželo, ale i tak.
Ale ten pocit po tom všem, po tom úsilí a vynaloženém čase, který mě to stálo, za to stál. Šla jsem do toho na začátku roku s tím, že buď to vyjde, nebo ne, takže když to vyšlo, měla jsem z toho radost a oslava byla veliká. – zazubí se –

Denní věštec: Upřímnosti si cením a věřím, že nejsem jediná. – přikývne – Jaké vlastnosti by podle tebe měl mít ideální kandidát na snaživce? Najdeš někoho takového na hradě, o kom si myslíš, že na snaživce má a podle tebe by ho měl zkusit získat? Můžeš klidně jmenovat, věřím, že každého by zmínka jeho jména jen potěšila. – usměje se –

Theresa Brendi: Podle mě má na snaživce vlastně každý. Chce to akorát dobré podmínky. Tím myslím hlavně čas, kdo nemá čas, tak pak to nejde zvládnout nebo si neumím představit jak. A pak je důležitá vůle a velké odhodlání… vlastně i nějaký ten „parťák“, který vám šlape na paty se moc moc hodí, protože je to velice silná motivace.
Takže každý podle mě může snaživce získat, jen mít vytrvalost, chuť a hlavně to nevzdat.
A pokud jsou podmínky jako letos (nevím, jestli má někdo přes 30 předmětů) tak pak je to úplně ideální příležitost. O takovém krásně… nízkém čísle jsem si já, i mí soupeři, mohla nechat jen zdát. – usměje se –

Denní věštec: – spokojeně se usměje – Jak ses na bodohrocení dívala dříve a jak ho vidíš teď? Změnil se tvůj pohled nějak, nebo je pořád stejný? Jak moc je pro tebe a tvé působení na hradě důležité?

Theresa Brendi: Dříve jsem to nechápala. Na začátku mi přišlo nemyslitelné mít víc předmětů jak 5 a skončila jsem s 12. Začal se mi líbit sběr bodů… ve velkém a líbí se mi vlastně dodnes. A ne kvůli sobě, ale hlavně kvůli koleji. Je to bodová podpora pro ni, já už to pro sebe nemám proč dělat. – usměje se –Je to pro mě ale hodně důležité a čím méně předmětů mohu studovat, tím je to horší. Jednou možná zešílím na nedostatek předmětů!

Denní věštec: Máš nějaké doporučení pro každého, kdo by chtěl zkusit snaživce? A lišilo by se, kdyby tě poprosil o radu nesmělý prváček, namotivovaný páťák nebo někdo ještě starší, kdo by chtěl zjistit, co všechno ještě dokáže? Jak důležité je podle tebe, aby kandidát na snaživce věděl, do čeho jde?

Theresa Brendi: Tak rozhodně je dobré vědět, do čeho člověk jde. Pokud jde o úplného nováčka, nikdy bych to nedoporučila a spíš bych ho odrazovala. Bála bych se, že ho to pod tíhou těch úkolů přestane bavit nebo začne odhlašovat příliš brzy a zase vyhodí celé jmění. Namotivovaný páťák, který ví, o co kráčí, by mou podporu rozhodně měl, ale koneckonců je to pak jen o tom člověku, jestli to zvládne, nebo ne. A stejně tak v případě nějaké hradní skoro-fosílie. Pokud má ty předměty, chuť a čas!, pak proč do toho nejít? Celý ten rok je jako neskutečná jízda na horské dráze. – uculí se – Doporučení jako takové asi nemám, ale je to jen o tom „chtít“.

Denní věštec: Čemu by ses na hradě chtěla v budoucnu věnovat? Uvažuješ třeba o účasti v Sedmiboji či Bradavické čtyřce? Za sebou už máš mimo jiné i roky ve vedení koleje, opustila jsi ho na konci minulého roku definitivně, nebo tě láká představa, že by ses do něj nějakým způsobem vrátila?

Theresa Brendi: O Sedmiboji jsem uvažovala už tenkrát a když jsem viděla, o čem to je, znovu bych si o tom nedovolila už ani uvažovat. Nejsem žádný malíř, nejsem básník a obecně tohle nejsou typy soutěží pro mě. Ráda budu fandit a podporovat, ale účastnit se? To ne.
Co se vedení týče, tak tam nějaký návrat nehrozí, na to už mám moc staré kosti. – zazubí se – Já už jenom stárnu… třeba ke změně barvy!

Denní věštec: Z mé strany je to dnes všechno, moc ti děkuji za tvůj čas i odpovědi. Pokud bys chtěla něco vzkázat čtenářům Denního věštce nebo někomu konkrétnímu, jistě je teď pravá chvíle, ať už to budou slova díků… nebo čehokoli jiného. – mrkne –

Theresa Brendi: Slova díků už padla tenkrát, kdysi dávno. – zazubí se – Takže já už spíš jen sleduju další možné budoucí snaživce a držím jim pěsti, aby to dotáhli do konce.
Závěrem také děkuji a teď hurá na večerní svačinku! – oplatí mrknutí –

Pro Denní věštec
Narcisse Cinerea