Že to zní jako šílený nápad? Asi byl, ale mně to v tu chvíli přišlo jako naprosto dokonalý nápad! Navíc Halloween se k Ďáblovi dokonale hodí! Však si to vezměte – strašidla, tajemno a čáry máry!
Nutno dodat, že mě optimismus přešel hned během prvních několika minut, ale…!
Denní věštec: „Haló? Je tady někdo?“ tázavě jsem se rozhlédla po temné jámě.
Ďábel: „Mrhm…“
Denní věštec: „No tak, haló?! Já vím, že tu někde jste! Ééé, totiž jsi!“
Ďábel: „Co za pískle mě tu zase votravuje?“
Znělo to opravdu dost naštvaně, ale mě to nejenže neurazilo, mě to ani nevyděsilo!
Denní věštec: „No já!“ zadívala jsem se na něj se vzdorem v očích. „ Jsem tu, abych s tebou udělala rozhovor. A dokud ho nebudu mít, nikam nepůjdu!“
Ďábel: „Rozhovor?“ Hlasitě se zasmál. „Co je to za žerty? Hádej slova, nebo odsud rychle vypadni!“
Denní věštec: „Ne! Nikam nejdu…. Zaplatím!“ rychle jsem vytasila váček s mincemi. A to zafungovalo!
Ďábel: „Hmm, jo? A co chceš vědět?“ vyštěkl.
Denní věštec: „No, moc ráda bych se věnovala nadcházejícímu svátku – Halloweenu. Máš rád tenhle svátek?“
Ďábel: „No jistě! Moc rád! Mám totiž od řiditele povoleno děsit všecky bez rozdílu!“ ďábelsky se zasmál.
Denní věštec: „Jakože bychom sem neměli v ten den raději chodit?“
Ďábel: „Jste snad srabi, nebo co?“
Denní věštec: „Ne, jistěže ne! Tedy ne všichni… Ehm, tak dál. Když máš tedy povoleno nás děsit až… očividně až k smrti, budeme z toho něco mít?“
Ďábel: „Jasně. Infarkt, zlomené končetiny, škytavku… tiky.“
Denní věštec: „Ou!“ Slova se nacházela špatně. „A něco speciálního? Jakože bychom třeba místo fazolek mohli nacházet dýňové bomby nebo tak něco?“
Ďábel: „Ale to je dobrý nápad! Budu nad ním přemýšlet!“
Denní věštec: „Díky, já mám samé dobré nápady. A jak velkou návštěvnost čekáš? Až si tohle lidi přečtou, nejspíš sem nikdo nepřijde.“
Ďábel: „A to se právě pleteš, slečinko! Vy študáci ste strašně zvědaví, a když řekneš, že něco nemáte dělat, tak přesně to uděláte! Takže věřím, že návštěvnost bude rekordní!“
Denní věštec: „A budeš tu strašit sám… jako vždycky, nebo budeš mít nějakou pomoc?“
Ďábel: „Nebuď zvědavá, budeš brzo stará!“
Denní věštec: „No, po tomhle rozhovoru každopádně.“ Probrala jsem se dalšími otázkami, z nichž se mi nelíbila ani jediná. „Tak na to půjdeme jinak! Řekni, Ďáble, ještě tě to strašení po těch letech baví? Není to už trochu nuda?“
Ďábel: „Nuda? Vidět ty vyděšené malé obličejíčky a slzy na krajíčku není nuda! Mám to jako koníček.“
Denní věštec: „Ach, no jistě. A co studenti? Jsou rok od roku statečnější, že jo?“
Ďábel: „Cože? Naopak! Rok od roku jste větší baby! Tudle se mi tady nějaký šesťák rozbrečel, a to jsem mu jenom řekl, že má první chybu! Vy vůbec nic nevydržíte.“
Denní věštec: „To není pravda! A vůbec, chodí sem i profesoři a zaměstnanci? Taky se tě bojí?“
Ďábel: „Jojo, taky se sem tam ukážou. A taky se lekaj. Někdy víc jak vy, malí špunti. Tudle tady byla ta žabáková. Nebo prostě ta, co má ráda žáby. Jsem jí řek, že zrovna před chvíli jsem jednomu študákovi dal žabku a on ji hned snědl. Jak ta se vyděsila! Ani slovo nedokončila a už byla pryč. To sem eště neviděl!“
Denní věštec: „Chudák žabožrout…“ povzdechla jsem si. „ A co nějaká změna slov na Halloween? Nebude? Třeba něco speciálního, víš?“
Ďábel: „A nechceš toho nějak moc? Se vám tady budu vymejšlet s kdovíčím, ne? Dyť vy si nejste schopni zapamatovat ani ta, co už tady sou!“
Denní věštec: „Protože je jich hodně…“
Ďábel: „Ale žaludy hodně! Líní jste!“
Denní věštec: „Nejsme! Nebo aspoň ne všichni!“ protestovala jsem. „A vlastně, co nějaký kostým, Ďáble? Snad nepůjdeš takhle?“
Ďábel: „Co se ti jako nelíbí?!“
Denní věštec: „Nic, jen se… ptám.“
Ďábel: „Vo můj kostým se nestarej! Až se přijdeš podívat, tak budeš zírat!“
Denní věštec: „Nu, dobrá. Tak já se teda přijdu taky podívat,“ nejistě jsem se usmála. „A jak vlastně tak běžně trávíš takový významný den? Přeci tu nestrašíš od rána do večera, ne? I když…“
Ďábel: „Strašení vás a vašich fialovejch je nejlepší náplní, to jó,“ bručel. „Ale někdy mi už lezete na nervy, tak se zdejchnu a mám klid. Jste jak votravný hmyz, víš to?“
Denní věštec: „Ne, to teda nevím a určitě to není pravda! No, Ďáble, máš na konec něco, co bys našim čtenářům chtěl říct?“
Ďábel: „Jo! Kdo se bojí, nesmí do jámy!“
Denní věštec: „No to je krásné, tak… děkuji!“
Ďábel: „Hm.. já tobě taky.“
Takže je to jasné! Tenhle Halloween do jámy nepůjdu. Nebo možná jo, ale nejdřív si počkám, jak přesně to dopadne s těmi prvními odvážlivci!
Pro Denní věštec
Theresa Brendi