Není to tak dávno, co jsem se snažila popovídat s mojí jindy milou tetičkou Isabellou Anne Swan, ale s ní to prostě někdy opravdu není lehké.
Peláším si to takhle do Velké síně a první, koho spatřím, je moje tetička Isabella, která však nevypadá úplně zdravě. Neustále kouká někam do prázdna, mumlá si pro sebe nesmyslné věty a na žádné otázky neodpovídá. Nejdříve jsem si myslela, že jde jenom o nějaký chvilkový stav beznaděje, ale když se tato otupělost protáhla na víc jak pět minut, začala jsem mít o Isabell opravdu strach. Začala jsem tedy před ní skákat a mávat jí před obličejem rukama, ale nebylo to nic platné. Isabella mi věnovala jenom prázdný pohled, poté však zase civěla na nějaké neurčité místo. Nechala jsem to tedy být s nadějí, že se to postupem času zlepší. Uběhla jedna minuta, pak druhá, třetí, až se to mé čekání (na to, až se Isabell probere) protáhlo na deset minut.
Pak do místnosti vpadla Madidess Leevian s návrhem, že bychom Isabellku měly polít vodou. Že ji to prý určitě probere. Nejspíše se toho moje tetička chytla, jinak si neumím vysvětlit to, že znenadání strčila hlavu pod kohoutek. Po pár minutách už zase byla zdravá jako rybka a začala mě obviňovat, že jsem na ni použila nějaké matoucí kouzlo. Vyjeveně jsem na ní koukala. Jak si proboha může myslet že já? Její neteř!
„Tak kdo to tedy byl?“ zeptala se mě teta, když jsem jí přesvědčovala, že já jsem to opravdu nebyla. Uvažovala jsem. Vzpomínala jsem, kdo tam tenkrát s námi seděl. Určitě to byl někdo nenápadný, který seděl v tom nejtemnějším koutě! Ten mou tetu očaroval. Nebo ji jenom skolila nějaká záhadná nemoc, která se teď šíří hradem rychlostí blesku?
Ať to byl bláznivý maniak, který mate lidi na potkání, nebo nebezpečná nemoc, máme právo se obávat!