U havránků se slavilo!

Ještě teď se mi zbíhají sliny, když si vzpomenu na dozlatova ugrilované špízy, které se v havraspárské koleji podávaly na počest nováčků.

Nervózně jsem vstoupila do kolejní místnosti a všechny nahlas pozdravila. První, čeho jsem si všimla, byl velký transparent s nápisem: Vítáme vás v Havraspáru, nováčci! „Jak milé…“ pomyslela jsem si, hned jak jsem spatřila onen transparent modré barvy, na kterém bylo mimo nápisu nakresleno hejno malých roztomilých havránků. V tu chvíli jsem věděla, že jsem se dostala ke správným lidem, kteří na mě budou hodní, ale po pár minutách jsem změnila názor.
Několik starších studentů Havraspáru mě i ostatní nováčky obklíčilo s nápadem, že si nás upečou k večeři. Ještě štěstí, že u havránků jsou i studenti, kterým nové maso zkrátka a dobře nechutná. Ti se nás zastali a tím celé spiknutí skončilo. Pak už se jen grilovalo (špízy, ne nováčci), pilo a slavilo. Stoly se prohýbaly pod hromadou chutných jídel. Mně osobně nejvíc chutnaly voňavé špízy, které byly ugrilované na přímém ohni. Spořádala jsem jich rovnou pět a poté je zapila hopsinkovou šťávou. Mezitím, co jsem zapíjela mnou snězené jídlo, byli nějací nováčci radostí bez sebe a skákali do neuvěřitelných výšek. Také jsem byla šťastná, ale abych běhala po celé společenské místnosti? Na to jsem se opravdu necítila.
Cítila jsem únavu, a tak jsem si ustlala přímo uprostřed místnosti, ale to mi nemohlo vyjít, a taky že nevyšlo. Jako velikánské překvapení položili starší studenti na stůl obrovitánský dort. Když říkám obrovitánský, myslím tím opravdu hodně velký! Hned jsem na spaní zapomněla a hnala jsem se k dortu. Poručila jsem si velký kus, který jsem co by dup nacpala do sebe. Usínala jsem s plným břichem za zvuku štěbetajících studentů.

V tu chvíli jsem si byla jistá, že u havránků dobře vaří a tím pádem se mi tam bude líbit.