Zelené Irsko… Runový jazyk… Divoká příroda… Léčivé byliny… Jaké bylo mé zklamání, když jsem se na tento zájezd nestihla zapsat v daném termínu. O to šťastnější jsem byla, když jsem nalezla magické přenášedlo, které mi přeci jen umožní podívat se za tajemnými druidy, i když jen na pár hodin.
Cítím v kostech, že mě čeká velké dobrodružství. Ani se mi nedaří zamhouřit oči, jak moc se na tento výlet těším. Za okny hradu pomalinku začíná nový den, když spěchám chodbami a roztržitě zakopávám o rozvázané tkaničky u tenisek. Tentokrát se přenášedla rukou nedotknu. Přímo na něj spadnu a ono mě vmžiku přenese na jiné místo.
Přistanu na břiše u nějakých nohou. To je trapas! S ruměncem v tváři se rychle hrabu nahoru. Stojím před mužem v koženém oblečení a se zvláštním pláštěm přes ramena. Je docela vysoký, má vyšisované vlasy od sluníčka a bystré oči, kterými si mě zvědavě prohlíží. Slušně pozdravím a rozhlížím se po ostatních. Nika Moons, Calla Torová, Andra Tigers, slečna Barbara… Kde jsou všichni? Po přihlášených účastnících druidského putování jako by se zem slehla. Nikde nikdo. Že by nakonec neodjeli?
„Vítej, jmenuji se Zineth a budu tvým průvodcem,“ přeruší mé myšlenky muž. Ponechám tedy ostatní svému osudu a věnuju pozornost tomu, co mi dál říká.
Prý mě naučí Wydu, prastaré cvičení, kterým si druidové zpevňují tělo a bystří mysl.
Slunko se právě škrábe ven ze své postýlky za protilehlým kopcem, když se bosí postavíme do trávy plné kapek rosy. Zineth provádí cviky, které po něm opakuju. Není to nic složitého. Ladné rozpažování rukou. Klidný stoj. Zatínání pěstí. Trošku mi to připomíná mudlovské Tai Chi, i když asi o hodně pomalejší. Zhluboka dýchám a cítím energii, která mi koluje v žilách. Něco podobného zažívám, když se věnuju józe. I toto je silně meditativní cvičení a cítím se po něm jako znovuzrozená. Jako po desetihodinovém spánku, který jsem si dnes v noci nedopřála ani z jeho poloviny.
Po cvičení mi Zineth vypráví o stromovém kalendáři, který druidové využívají jako horoskop. Existuje v něm 21 stromových znamení. Každý si to své může určit podle data narození. Mým stromovým patronem je líska. Zineth mi barvitě líčí, jaké povahové vlastnosti bych podle tohoto zařazení měla mít. Docela se v tom výčtu charakteristik nacházím. Nestačím se divit, jak Zineth tuto problematiku ovládá. Bez zaváhání na mě chrlí jednu informaci za druhou. Umiňuju si, že musím na hradě navštívit školní knihovnu a zjistit si o tomto kalendáři víc.
Blíží se poledne a mě začne kručet v břiše. Druid se pousměje, popadne proutěný košík a zamíří na okraj louky. Následuju ho. Míří k velkému množství kopřiv, které tu ve stínku bujaře rostou. Trhá špičky rostlin a hází je do košíku.
Většina z nich má drobná semínka, která pálí stejně palčivě jako malé chloupky na listech kopřivy.
„Kopřiva obsahuje velké množství vitamínu C,“ vypráví Zineth. „Daleko víc než vypěstovaná zelenina na zahrádce. Je bohatá na draslík, fosfor, křemík, hořčík, a dokonce i vápník a železo. Měla by se jíst v syrovém stavu. Stačí ji pomocí hůlky rozmixovat s banánem a jablkem v lehký nápoj.“
Dále se dozvídám, že kopřivová semínka se dají přirovnat k exotickému ženšenu. Mohou se nasušit, rozmixovat na prášek a během dlouhé zimy přidávat do pokrmů.
Vracíme se zpátky do tábořiště, kde můj společník nasbírané kopřivy povaří v kotlíku s jáhlami a kořením, které uschovává v plátěném pytlíčku. Směs poté rozmixujeme pomocí kouzla na chutnou polévku.
Kručící žaludek je uspokojen a já se těším, až mě Zineth naučí psát pomocí run – dávných znaků, které patří k nejmagičtějším symbolům naší minulosti. Podle legendy pocházejí od samotného Ódina, kterému byly zjeveny, když po devět dní a nocí visel hlavou dolů na Stromě poznání. Druid vezme z ohniště ohořelý klacík a do hlíny mi překresluje jednotlivé znaky. Hned se pro tuto abecedu nadchnu. Kéž by se v září otevřely Starodávné runy, přeju si, a zkouším napsat své celé jméno.
Je čas návratu zpátky na hrad. Nechce se mi, tolik bych se toho ještě chtěla od Zinetha naučit. Ale nesmím zneužít možnosti být tady. Přeci jen je to tak trošku „načerno“. Podávám svému průvodci ruku a vřele mu děkuju za vše, co mi dnes ukázal. Nečekaně odepíná svůj plášť a přehazuje mi ho přes má ramena a přes hrudník mi připíná přezku. Dojatě se dívám na jeho dárek a nevím, co na to říct. Na odpověď ani nečeká. Usměje se na mě, otočí se a kráčí pryč. Nespouštím z něho oči, dokud nezmizí ve stínu lesa.
Pro Denní věštec
Mia Whitebear