Výlet kouzelníka do Černobylu

Povídali jsme si opravdu dlouho, spoustu toho vypili a snědli a probrali jsme opravdu skoro všechno, co se dalo. Nakonec mi kamarádka nevědomky prozradila tip na výlet, který mi tak vstoupil do hlavy, že jsem se rozhodl ještě dříve, než mi všechno stačila dopovědět. Údajně u mudlů vyšel nějaký nový seriál s názvem Černobyl. Mé kamarádce se moc líbil, až na pár detailů si ho vychvalovala, a tak jsem si řekl, proč se dívat na nějaký seriál, když se tam můžu podívat osobně! Jsem přeci kouzelník a dostat se tam nebude žádný problém. S kamarádkou jsem se rozloučil a ihned se vydal zařizovat dobrodružný výlet.

Nejprve jsem se vydal na Ministerstvo kouzel, kde jsem na příslušném oddělení zažádal o povolení na přenášedlo do Černobylu. Jelikož mě na Ministerstvu dobře znají a jsou informováni, že na nedaleké škole čar a kouzel vyučuji právní vědy, tak neměli sebemenší problém mé žádosti vyhovět. Po chvíli jsem tak dostal vidličku s instrukcí, že mám být zítra v 10 hodin dopoledne připravený. Nelenil jsem, letaxovou sítí jsem se rázem ocitl ve svém domečku a začal balit ty nejpotřebnější věci. Když jsem měl vše potřebné zabalené, tak jsem se odebral na důkladný odpočinek, abych si výlet užil.

Vše probíhalo velmi rychle a hodina mého výletu se nezastavitelně blížila. Opravdu to uteklo jako voda a vidlička, kterou jsem od úředníků dostal, se vmžiku rozzářila. Chytl jsem se jí dřív, než bylo pozdě, a téměř okamžitě jsem se objevil ve zcela jiném světě. Stál jsem před vítací tabulí města Černobylu, což jsem poznal z nákresů, které na ní byly vyobrazeny.

Pořádně jsem si ceduli prohlédl a velmi brzy jsem poznal, že tamější jaderná elektrárna byla opravdu centrem veškerého dění v tomhle městě. Plný očekávání jsem se vydal na prozkoumání města, které dne 26. dubna roku 1986 postihla snad nejstrašnější jaderná havárie v naší historii. Po pár krocích jsem došel na jakousi vrátnici, kde byla vysoká závora. Zvědavě jsem si závoru prohlížel, když vtom ke mně přiskočil nějaký mudla v uniformě a vydal ze sebe několik divných slov. Škubl jsem sebou, jelikož jsem nevěděl, jestli vyslovil nějaké zaklínadlo, jestli to byla nadávka, výzva na souboj, satisfakci nebo jenom běžný pozdrav. Hůlku jsem ještě nechal ve svém opasku a snažil jsem se ho pozdravit. Jenže on nerozuměl mně a já nerozuměl jemu. Začali jsme se tedy domlouvat rukama a nohama, pomalu jsme tančili a předváděli kreace, za které by se nemusela stydět ani Celestýna Warbecková při svém vystoupení.

Po chvíli jsme oba vyčerpaní zjistili, že takhle to nepůjde. Natáhl se pro nějaký štos papíru a podal mi do ruky nějakou brožuru. Když jsem se na ni podíval, viděl jsem tam zvláštní symboly. Hned jsem si vzpomněl na hodiny kryptologie, které jsem s kolegyní Aki vždycky rád navštěvoval. Nicméně tamější symboly neodpovídaly žádnému mnou známému šifrovacímu kódu a proto jsem opět pomocí rukou a nohou zkoušel vysvětlit, že nemám tušení, co se tam píše. Nyní to onen mudla pochopil značně rychleji, proto mi podal sluchátka, audioprůvodce a přístroj měřící radiaci. Převzal jsem si od něj výbavu a do ruky mu dal pár mudlovských peněz, které jsem si před výletem u Gringottů směnil. Naštěstí audioprůvodce už mluvil jazykem mně srozumitelným, takže jsem se mohl vydat vstříc novému poznání hned potom, co jsem si poslechl všechny bezpečnostní instrukce.

Po pár kroků zpustošenou krajinou po jaderném výbuchu jsem se setkal s první budovou, kterou si příroda vzala znatelně do parády. Přeci jen město je už několik desítek let opuštěné a jediná příroda se tady znovu dostává k životu. Byla to polozarostlá a rozpadlá budova, musel jsem být opravdu opatrný, jelikož zničené budovy mohou být velmi nebezpečné. Když jsem se dostal dovnitř, tak mi téměř vhrkly slzy do tváře. Těžko říct, co to bylo za budovy, ale pozůstalé věci tak zůstaly přesně v takové pozici, v jaké je museli obyvatelé opustit v momentě, kdy došlo k tomu neštěstí. Bylo to velmi emotivní a jen stěží jsem si mohl představit ty hrůzy, které tam všichni v ten den prožívali. Všechno zůstalo tam, kde to lidé nechali, když se snažili zachránit si život.

Když jsem si vychutnal tu jedinečnou atmosféru, tak jsem se vydal dál. Cesta vedla nejrůznějšími ulicemi, na kterých se povalovaly nejrůznější předměty a dětské hračky. Viděl jsem boty, které lidé při zběsilém útěku raději nechali za sebou, panenky, kočárky, plynové masky, pohozené noty, nádobí, zkrátka všechno, co si dokážete představit. Bylo to opravdu děsivé!

Krajina tam byla opravdu jedinečná a na každém kroku byl znatelný příběh někoho, komu tam šlo o život. Po několika metrech jsem se dostal ke známé budově, která v Černobylu sloužila jako hotel pro pracovníky jaderné elektrárny. I tam jsem si dával veliký pozor, aby mi něco nepřistálo na hlavě. Ani v této budově mi oči nezůstaly suché. Bylo to snad ještě horší než první budova. Procházel jsem místnost za místností a našel jsem pozůstatky tělocvičny, divadla, jídelny i samotných pokojů. Opět všechny věci autentické z doby, kdy lidi zažili nepředstavitelná muka. Rychle jsem odtamtud raději odešel a pokračoval jsem putováním Černobylem.

Netrvalo dlouho a já jsem stal na místě, které se stalo pro všechny v onen den osudným. Konečně jsem na vlastní oči viděl jadernou elektrárnu se sousoším, které připomínalo celé neštěstí. Přede mnou se tyčila obrovská betonová budova zabetonovaného reaktoru, který vybouchl. Byl to opravdu dechberoucí pohled, jelikož ten kryt, kterým je reaktor pokryt, je opravdu obrovský! Vše jsem si chvíli pečlivě prohlížel a zkoušel jsem, jaká tam je v dnešní době radiace. A stále tam byla znatelná. Jelikož mě ale tlačil čas, tak jsem se přesunul od vybuchlého reaktoru opět dál.

V audioprůvodci mi sdělili, že největší radiace se zachovává na mechu a houbách. K mé smůle nikde poblíž zrovna žádné nebyly, ale jelikož jsem kouzelník zběhlý v zaklínadlech, tak jsem si s tím snadno poradil. Pomocí kouzla jsem si jednu takovou houbu vyčaroval a změřil, jaká je u ní radiace. A byla opravdu hodně vysoká! Zkontroloval jsem si, jestli mám zuby a vlasy stále tam, kde mají být, a když jsem usoudil, že se se mnou nic zvláštního ještě neděje, tak jsem se pomalu začal vracet, jelikož mě už tlačí čas a vidlička v kapse mě upozorňovala, že se blíží konec mé návštěvy.

Svižným krokem jsem ještě jednou prošel většinu areálu, až jsem se opět ocitl u vrátnice, kde ke mně opět přiskočil mudla s nejrůznějšími přístroji v ruce. Ochotně jsem mu všechno zapůjčené vybavení vrátil, ale on mě potom začal skenovat asi třemi přístroji, jestli mě tam náhodou něco neozářilo víc než je zdrávo. Když jsem všemi kontrolami prošel, tak jsem se ještě naposledy ohlédl a poté jsem již směřoval k odlehlému místu, kde jsem se s pomocí vidličky opět dostal zpět do svého domu.

Výlet to byl vskutku nádherný, emoční, trochu strašidelný a hrůzu nahánějící. Muselo to být opravdu nepředstavitelné, jak to tam muselo vypadat v den neštěstí. Všichni, kteří se snažili zamezit ještě většímu neštěstí s vědomím, že se nedožijí dalšího dne. Je to opravdu silný příběh, který si zaslouží pozornost. Návštěva Černobylu byla naprosto skvělá, moc jsem si ji užil a pokud nad návštěvou tohoto místa přemýšlíte, tak neváhejte, opravdu to stojí za to!

Pro Denní věštec
Tadäus Trottertickler

PS: Onen přístoj měří radiaci v sievertech, což není to stejné jako röntgen. Pokud by přístroj ukazoval röntgeny, tak by ze mě u té houby zůstala asi hromádka nějaké neidentifikovatelné hmoty.