Intervjů s Miňťou

Baj Dolohov

(text pana Dolohova je zcela nekorenturovatelný)

Minule sem Vám šem vokázal další svojí silnou stránku. Umim dělat vopravdu boží
intervjůi. Šak sem chtěl taky intervjůa dělat půdně, když sem se hlásil na ten korkus.
Nemoch sem přece spolíhat na to, že přede mnou na Vobrtlý vyskočí ten týpek a stratí 3
kuňkny. Enémže tohodle intervjůa sem eště nedodělal, páč v cestě stojej ty – objektový
problémy. Ale dyž sem viděl, že můžu chopit za pačesy jinou, tak proč po ní neskočit?
Počíhal sem si na ní před jejim kabinetem a hned sem šel na věc:

Těbůh Miňťo, to je ale náhodička. Zrovinka tebe rád vidim. Chtěl bych s tebou spáchat
intervjůa. Co ty na to? Když ty teďkons dostaneš toho Oskara za nejvoblíbenější ksicht na
škole, tak jako že bys čtenářum Deňáku k tomu jako něco? Co? Pozvala bys mě k sobě do
Godrikáče, abysme měli na intervjůa pohodlíčko, uděláš mě ňákou pořádnou véču, ať u toho
nesedíme nasucho, co? Umíš řízek?

– tváří se šokovaně – Ehm, buchty od Mekáče už Vám nejedou, že se zvete na řízky? No, ale
že jste to Vy… Pojďme tedy.

Ále, víte jak to s těma Mekáčovejma buchtama je. Voni k sežrání byly ale von mě je jen
pučil. Řízek doufam bude muj.

Jistě, jistě. – Ochotně nabízí i čaj a osvěžující koupel a doufá, že už pomalu přejdou k
rozhovoru. – Řízky budou za moment.

Díkes, ale já už sem se tendle tejden koupal. Nešel bych za tebou bez hygošky. Jako nejsem
čuně. Ten talíř s řízkama tu nechej celej a vem si taky.

– bere si řízek a těší se, co dalšího ji ještě dneska čeká – A co že jste mě vyhmátl, tak náhle?
Skoro jsem se Vás před kabinetem polekala.

To jakože moc štramáků za tebou nechodí? Neboj, teď bude. Ančto teď budeš slavná a
taky všem řeknem, že umíš řízky. Seš fakt pohostinská baba. A to tedy každá nejni. No fák.
S jednou teďkons dělám taky intervjůa a už asi měsíc. Čumíš, co? Tvuj brácha mě k ní totiž
nechce ani pustit. Hlídá jí víc než vlas Děda Vševěda. Natož řízky!

To máte na mysli slečnu Mystifikaci? Já ji také osobně neznám, ačkoli jsme de facto
kolegyně z redakce. Ale je pravda, že na ni pan bratr drží… A teď si rve svých pár posledních
zbylých vlasů, že milostivá nepíše a nepíše…

A proč nepíše?

To já netuším, ale proslýchá se, že zrovna z Vašeho okupování DV není příliš nadšená.

Přeci jen… je to profesionální bulvární novinářka zvyklá na jinačí sloh. Ale může za tím
být ledasco, jen spekuluji… Možná truchlí po kolegovi, který skončil v Japonsku v jiném
časoprostoru. Možná se obává, že je ozářen radiací, netuším… Jsou to všechno jen spekulace.
I bratr tady v tom případě mlčí na mé sesterské naléhání.

No je to na pytel. Než s ní toho intervjůa udělám, tak z ní bude politická mrtvola, když
nepíše. No koho bude zajímat? No řekni? A přitom mě to stálo tolik námahy. Ale tě řikam,
ten tvuj Orák to vydá! Na to dohlídnu. Sám to zdržoval. Ty doufam chvíli vydržíš, abych se
tady s těma písmenkama zasejc nesmolil a vono to pak nebylo na prt?

Tak zatím profesorování na hřebík odkládat nehodlám. Připadám si ještě poměrně
neopotřebovaná a pořád mě to baví. Takže když bude někoho bavit moje výuka i nadále, tak
bych společensky upadnout v zapomnění ještě nemusela. To až časem…

Jasná páka. A hele, puso, eštěs mi neřekla, jak vono to člověku tak příde, že vyhraje jako
nejlepší? Že sou lidi tak vodvařený zrovna z něho?

– je zděšená ze způsobů a mluvy přítomného výrostka – Tak já jsem vyhrála zatím jen první
kolo, což nic neznamená. Tedy pro mě jo, potěšilo mě to – až dojalo, to samozřejmě, ale ještě
můžu být klidně i desátá. Ale spokojená jsem už teď, víc než to… A na to, proč jsou „ze mě
vodvaření“ si taky zatím neumím odpovědět. Možná dobře smažím řízky? – sleduje pana
Dolohova, jak luxuje talíř –

Se tak nezalamuj. By to tam Anska nedávala, kdyby to nebylo tutáč. Vona si tydlencty věci
hlídá. Takže sem na intervjůa první? Budu mít explozivitu? Ale estli máš jako vobavy, že by
se to mohlo eště ňák jako zvrtnout, to by bylo fakticky blbý. Hele, já si tě vyblejsknu, lidi si
řeknou, hrome, to je ale baba a bude to v suchu. Se ale budeš muset trochu lepšejš vohodit.
Tydlencty tepláky nejsou nic moc. Maj dírku na koleni.

Tepláky? – tváří se uraženě – Máte snad něco proti mé nejluxusnější róbě? Jmenuje se
Tajemství rudé hvězdy a je to dar od bratra. Mimochodem, když už Vás tu mám… mohl
byste nějak nenápadně (nejlépe tučně) zmínit, že u mudlů mi bratr dar ještě nedal?!
Ne, že bych byla hamižná… ale tak víte jak. A to jsem narozeniny měla před více než
měsícem – radši pište přede dvěma, než to vydá, to zas tak čtrnáct dnů uběhne… A vyfotit si
mě samozřejmě můžete!

Přece bys mě nechtěla zneužít! Baby jedny vypočítaný! A voči si taky trochu přito.
Přišmrdlej ňákejma barvičkama, ať ti to víc sekne. Až přineseš sýr, kejvni a můžem jít na
věc.

– lehce si přepudrovala obličej, pak zjistila, že už to lepší asi nebude – Připravena. – snaží se
o přirozený úsměv –

Nojo, už toho nechej. To už je dobrý. Tááák, sem se mi dívej….. Cváááák.

A je to. To bude bomba! Fotim jako fakt suprově. Hele a už víš, kolik ti to první místo hodí?
A myslíš, že bych taky moch vyhrát? Prachy se hoděj dycky.

– doufá, že bude mít na obrázku otevřené oči – Myslím si, že OH není honorovaná soutěž, ale
příští rok šanci na výhru jistě máte, pokud se z Vás do té doby nestane novinářská mrtvola.
To víte, rok je dlouhá doba…

Taky myslim, že to nejni Honorový soutěž. To už by Silvuš určo vyhrála. Hele, já ti to
vítězství přeju, prachy si užij a roztoč je. Nojo, kdoví co bude za rok. Jo, hele puso, ptam
se každýho, ňákou záporáckou kuňknu nemáš? Já totiž do Deňáku dělam hlavně to. Má to
vohromnej úspěch. Intervjůa sem si střihnul tak ňák jenom jako bokem.

Já a záporáckou žabku? – tváří se nevinně – Ne, ty já nesbírám… Nejsou na nich žádné
zajímavé objekty, co jsem tedy viděla v DV. Skoro samé ženské. 😀

No nemáš, nemáš, se nedá svítit. Tak to už abych teďkons pomalu už šel. Nebo tu mam
zustat? – spiklenecky zamrká, jakože víme vo co de –

No, snad abyste už šel. Řízky jsou dojedeny, ten jeden Vám klidně zabalím na cestu… A
děkuju za rozhovor! – mile, ale jasně vypoklonkovává hosta –

Tak to bysme měli. Že po mě ale jela, co?! Ale nedal sem se. Řek sem jí to jasně, hele puso,
nenaléhej, už musim jít! A takyže sem šel! I když slibovala přismažit další řízky a volala za
mnou přes celej Godrikáč. Ale to fakticky nejde. Nefungovalo by nám to. Baba, co si veme
k hnědý sukni modrý ponožky, u tý bych fakt nezustal.

Ačkoliv…

… třeba fakt přece jenom ňáký kuňkny má. Proč jinak by se tak červenala a potila? A
proč jinak by na mě volala? Že vona něco chce? A když by si ty ponožky sundala, tak
nejni tak špatná, ne? Tak hele, já se tam vrátim. Rači na mě nečekejte, páč jestli má,
tak vona nejni lakomá a dá mi. A to se může protáhnout.

Tak se tu zatím mějte jak potřebujete. Čus.