Milí čtenáři,nemusím vám nejspíš vysvětlovat, kdo nebo co je Eržika. Tmavovlasá tajemná dáma s hlubokým výstřihem a ještě hlubším pohledem. Zahalená v černém flóru s nebezpečně vyhlížejícím tajemným límcem, v kterém skrývá nejeden magický předmět. Její lesklá, dýmem zahalená koule nás má ve své moci a my se vždy jen třeseme, jakou věštbu vyjeví. Rozhodla jsem se této osobě podívat tak trochu na zoubek, protože v posledních dnech se ve Velké síni mísí rozporuplné dojmy z budoucnosti, kterou nám předpovídá.
„Ona mě vážně nemá ráda!“ lamentovala jednoho krásného rána slečna Any Dawson u profesorského stolu. Její rezignovaný pohled mne utvrdil v tom, že letos vstávala Eržika buď levou, nebo svou třetí nohou. „Co Vám zase řekla?“ ptala jsem se se zájmem zvědavého redaktora.
Teskně se na mě podívala a fňukla svou sudbu: „Srdíčko, srdíčko, nerada ti to říkám, ale zítra budeš vypadat škaredě jako noc. Radši rozbij zrcadlo předem, ať se nevidíš.“
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, ale přitom jsem už pomalu balila svůj rychlobrk, bonzbloček a oblékala si teplý šál. Bylo jasné, že musím vyrazit přímo do terénu a nečekat, až mi odpovědi přistanou na zlatém tácu.
Vyběhla jsem do zimy a sněhem zavátého Godrikova Dolu, kde se na tradičně prázdném a četnýma nohama vyšlapaném plácku tyčil veliký žlutý cirkusový stan zdobený barevnými balónky. Okolo něho stálo několik maringotek nejrůznějších tvarů, barev a magických aur. Vedle menšího stanu, odkud vycházel křik dravců, stála tmavě modrá maringotka se zlatým lemováním a podivným znakem nade dveřmi. Na nich se skvěl nápis: Věštírna u Eržiky.
Vešla jsem dovnitř jako vítr, s chutí neohroženě se bít za obyvatele hradu a jejich věštby! Hned ve dveřích jsem se srazila s utíkající slečnou Marylin Cuthbert, která jen ztěžka zakrývala slzy.
„Prý mě u snídaně předběhne nezdvořák z Havraspáru a ukradne mi ten nejsladší tvarohový koláček! To už je tenhle týden desátá špatná věštba. Včera mi například řekla, že můj brk napadne trollí kletba a já budu psát jako nevzdělanec! A tak bych mohla pokračovat!“
Slečna ještě jednou zakníkala a byla ta tam. Vzteklá jsem si to zamířila za červený sametový závěs, který se nacházel ihned za vstupem. Tam už na mě čekala velice upraveně vyhlížející dáma s povrchně našpulenými rty.
„Vítej, brouku, jdeš si pro věštbu, viď?“ promluvila sametovým hlasem.
Ihned jsem ji vyvedla z omylu a nezapomněla jsem jí vpálit do tváře, že ani nepoznala, když je tak chytrá, co tam dělám. A hned jsem začala výčet jejích nesmyslných výroků:
– Máš někde v šatníku helmu, sluníčko? Jestli ano, využij ji, protože zítra bude tvá přitažlivost extrémní a pravděpodobně ti něco spadne na hlavu. Neříkej, že jsem tě nevarovala.
– Ale ale, co to vidím, brouku? Zítra zaspíš a přijdeš někam pozdě. Radši si nařiď vícero budíků.
– To je ale ostuda, hvězdičko, nerada ti to říkám, ale… Nezpozoruješ díru vzadu na hábitu a všichni budou mít možnost prohlédnout si tvé pozadí. Faux-pas!
– Až se budeš zítra přecpávat u večeře, kvítku, dej si pozor, co jíš. Může se stát, že skřítci z kuchyně zrovna nad tvou porcí rozsypou pepřenku… Ach, jak bych si to přála vidět!
– Ale, ňufíku, co jsi to měl dnes dobrého? Až zítra vlezeš na váhu, nebudeš mít radost. Myslím, že ti můžu na další den prorokovat hooodně cvičení.
– Zlatíčko, tak zítra bych se do lektvarů nepouštěla, vážně. Na co sáhneš, to se ti vrátí hned zpátky – a rovnou mezi oči.
Bylo jich samozřejmě mnohem a mnohem více, ale nebyl čas se zdržovat výčtem všech, které jsem si během uplynulých dní poznamenala. Najednou se na mě ona dáma ošklivě zamračila a sametový hlásek byl ta tam. Téměř až s ďábelským tónem pronesla:
„Olala, dávej si pozor na své famfrpálové schopnosti. Zítra spadneš z koštěte tak, že tě budou dávat na ošetřovně dohromady ještě týden!“
Po této sudbě jako by se vrátila zpět do svého těla a dál se přihlouple usmívala. Zdálo se, že se mnou nehodlá dál komunikovat, a tak jsem její maringotku opustila. Když jsem s touto informací přišla do Velké síně, zvedla se vlna odporu:
Lilian Isabella Rorrs: „Založíme nějakou protivěšteckou ligu, jestli nedá s těmi špatnými proroctvími pokoj!“
Eivli Sselene: „Souhlasím, kdybych se tím měla řídit, nebudu moci ani vycházet z pokoje!“
Any Dawson: „Kde to mohu podepsat? Ani Dawsonka ji neodradila!“
A tak se vás ptám, milí čtenáři a obyvatelé našeho hradu: Není skutečně na čase začít přemýšlet o založení Protivěšteckého spolku? Bojíte se také vyjít ven, aby vás věštby Eržiky nezastihly v tu nepravou chvíli? Nebojte se nám napsat, jaké zážitky potkaly vás!
Pro Denní věštec
Helen Miltonová
Já bych povolala ducha Jolandy. S tou bychom hned hodně byli někde!
Aspoň v tom nejsem sama, super článek, pobavil 😀