Tak, jako já.
Myslím, že Darkness už má z mých dotazů a úvah na téma „Soubojový klub“ hlavu celou zelenou. A ne proto, že je ze Zmijozelu. V předstihu jsem dokonce zakoupila několik svitků, co kdyby náhodou. Netrpělivě jsem se chodila dívat do statutu, zda už jsem zařazena do třetího ročníku. Ta chvíle nastala před pár dny.
Měla jsem velké štěstí, že jsem narazila na zelenou spolužačku Hedviku Wiletovou. Je sice o rok výš, než já, ale s bojovými zkušenostmi jsme na tom víceméně stejně. Kromě zkušeností a hůlky má ještě jednu věc. Úžasnou trpělivost.
Ostatně, trpělivost byla více než na místě. Od chvíle, kdy jsme se domluvily, že tedy skutečně budeme bojovat, až do prvního útoku, uplynulo téměř deset minut. Tento čas byl zcela vyplněn mými dotazy typu: „A kde tě tam najdu? To jako předsíň? Co je to ta sázka? Jako odškrtnout?“ Trpělivě odpovídala a naváděla mě na správnou cestu. Ani jednou mě neposlala vy-víte-kam (přece přečíst Pravidla!). Nakonec se podařilo a já se ocitla v Soubojovém klubu.
Nebudu nikoho napínat, souboj jsem vyhrála. Ovšem domnívám se, že mé vítězství je dílem nehorázného štěstí a správně motivačního přístupu mé soupeřky. Protože zpočátku jsem vůbec netušila, jak bojovat. Co znamenají jednotlivá kouzla a proč tu, sakra, nejsou všechna? Proč jen čtyři? Nebo tři? A proč na mě plive? Hedvika vysvětlovala, co které kouzlo znamená, ale mně prostě trvalo déle, než jsem to pochopila. Takže prvních Merlin ví kolik kouzel bylo zvoleno namátkou. Teprve v průběhu souboje, trval 36 minut, jsem si začala všímat jistých zákonitostí a technických vymožeností. Například to, že pod bojující postavičkou jsou uvedena kouzla, která se mě v tu chvíli dotýkají. Jaké štítové kouzlo jsem použila, jak dlouho ještě bude aktivní, jak dlouho budu mít ještě zatemněnou mysl a podobně. Pochopitelně stejným způsobem jsem pak zjišťovala, jaký štít chrání soupeřku a jaké útočné kouzlo, pokud se zrovna objevilo, mohu s úspěchem použít.
Byl to jedinečný zážitek. Nemohu se dočkat, až se začnu učit nová kouzla, sbírat zkušenosti a vítězit. Nejen nad spolužáky, ale i nad různými obludami, o kterých jsem toho hodně slyšela. Také se nemohu dočkat, až budu mít dost zkušeností na novou hůlku. Mám u Olivandera jednu vybranou, pravidelně se na ni chodím dívat. Možná mi časem přijdou souboje zdlouhavé. Třeba mě nakonec přestanou bavit. Ale na svůj první souboj nikdy v životě nezapomenu.
P. S.: Teď, když připravuji článek k odeslání, mám za sebou i prohry. Není to nic příjemného, ale i tak tam chodím ráda.