Madam Ansí, známá také jako Upír našeho hradu, který jen horko těžko nepožírá studenty, ač by velice ráda. Specialistka na výuku psaní a poezie na našem hradě. Je tu od samého počátku. Od nejdávnější historie hradu. Je jeho součástí a jen těžko bychom si představili hrad bez této dobré duše. A právě proto, že je neodmyslitelnou součástí našeho společenství, jsem se jí v rámci oslav založení hradu zeptala na pár otázek…
Denní věštec: – redaktorka se usadí u stolu a vyhlíží profesorku, která se za okamžik dostaví – Dobrý den, paní profesorko. Děkuji, že jste si na mě udělala čas.
Anseiola Jasmis Rawenclav: Dobrý den, slečno. Není zač.
Denní věštec: – usměje se a s velikou úctou ke staršině si opatrně vytáhne brk a pergamen – Můžeme začít?
Anseiola Jasmis Rawenclav: – s úsměvem přikývne – Ano.
Denní věštec: Madam, jste jakýmsi „dinosaurem“ našeho hradu. Tedy, cítíte se právě tak, jak vás okolí bere?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Jestli se cítím jako dinosaurus, jste se chtěla zeptat? – pousměje se –
Denní věštec: Ano, jím jste, nemusíte se tak ale cítit, že? – usmívá se – Víte, jak se říká: Člověk je tak starý, jak se cítí.
Anseiola Jasmis Rawenclav: Pravdou je, že už jsem tu dlouho… a historici stále pátrají po mém rodném listu. Ale několik tun snad nevážím. A to s tím věkem jste vystihla. Cítím se asi mladší, než jsem. Jen ty klouby nejsou, co bývaly.
Denní věštec: Před několika dny jsme oslavili Den založení hradu, a tak vás asi nepřekvapí, že se na tuto událost budu ptát. Nejprve by mne však zajímalo, jak oslavy založení prožíváte vy? Jaké to pro vás každý rok je?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Každý rok si uvědomím, jak dlouho už tento projekt funguje a že je to prostě neuvěřitelné. Když jsme začínali, tvrdila jsem mudlům, že je mi patnáct let. Hrad je tu se mnou půlku mého mudlovského života. Je to šílené. A jak prožívám oslavy založení? Vždy jsem zvědavá, s čím organizátoři přijdou. A jsem ráda, že se na výročí založení většinou nějaká oslava udělá. Toto by se slavit mělo. – usmívá se –
Denní věštec: Když jsme u těch oslav, jak se vám líbila páteční slavnost? Účastnila jste se šifrovací soutěže?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Já jsem tam moc dlouho nebyla, byla jsem unavená z celého týdne mezi mudly. Ale Fil to měl moc pěkné, i když mne na šifrování moc neužije. – směje se –
Denní věštec: Teď k mé hlavní otázce. Jak moc velkou roli jste měla při zakládání hradu? Vzpomenete si vůbec po těch letech, jak vše probíhalo?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Sef programovala, já spolu s ní psala různé texty a přispívala nápady, sháněla lidi… Albi poskytl místo a Ashante nám pomáhal při konzultacích, ale záhy z projektu odešel. Byla to fajn doba. Chodily jsme se Sef se psy do parku a prokecaly hodiny o Hogu. Také jsem u nich doma byla pečená, vařená. – zasměje se –
Mé mámě se to tehdy nelíbilo. Vlastně až doteď si asi myslí, že Hog je sekta. A nejde jí to nějak moc vysvětlit. Nikdy to nechápala.
Denní věštec: Za ty roky jste tu měla spousty přátel, někteří tu už nejsou. Jsou osoby, na které nikdy nezapomenete, popřípadě se s nimi vídáte i v mudlovském světě? Osoby, které vám přirostly k srdci?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Ano, jsou tací. Například můj synek Ladard Papulka. Ale kolikrát nevím, kde je mu konec. A i kdybych chtěla, nikdy nezapomenu na pana Andyho. Ten tady na hradě pořád je, ale prostě… přirostl mi k srdci jako málokdo. No a pak jsou tu další lidé… ale kdybych je měla všechny vyjmenovat, tak tu jsme ještě za týden… – mrkne na slečnu – A určitě bych na někoho zapomněla a pak by mne to mrzelo.
Denní věštec: Na našem hradě jste důležitou osobou, jak hodnotíte hrad jako svůj domov? Neštve vás něco? Například strava, ubytování nebo skřítci?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Já jsem celkem spokojená, jen by mi pan ředitel mohl posílat víc nováčků a studentů na sežr…
– zarazí se – A tohle bude veřejné?
Denní věštec: – píše tak rychle, jak jen to dokáže – Takže jídelníček nevyhovuje?
Anseiola Jasmis Rawenclav: No, mohlo by být víc masa. A ještě jedna věc by tu byla. Mohla bych konečně najít tu zatrolenou žabku v Ďáblově jámě.
Denní věštec: Jste tak dlouho na hradě a nikdy jste nenašla žabku? – vyvalí oči –
Anseiola Jasmis Rawenclav: Ne.
Denní věštec: To je neuvěřitelné! Tak budu držet palce. Ale pokračujme. Když se zamyslíte, dokáže vás hrad nebo klidně i osoby na hradě stále překvapit?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Ano, jistě! – usměje se – Jsem ráda, když se studenti snaží ze sebe dostat to nejlepší, a pak jsem překvapená, co všechno dokáží. A to platí i u dospělých. – zasměje se – Já jsem trochu idealistka. Prostě věřím, že když se člověk snaží, dokáže neuvěřitelné věci.
Denní věštec: Je něco z historie hradu, co byste ráda změnila? Co se vám nelíbí/nelíbilo?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Jsou takové věci, ale historie už se změnit nedá, můžeme se z ní poučit a snažit se neopakovat stejné chyby.
Denní věštec: A naopak. Je něco, co byste na hradě ráda uvítala, co vám tu chybí?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Mohly by se vrátit některé staré tváře, ale je mi jasné, že už mají svůj život jinde.
Denní věštec: Uvažovala jste někdy o tom, že byste z hradu odešla? Změnila práci? Šla pracovat například na Ministerstvo kouzel?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Jednou jsem o tom velmi uvažovala. Skončilo to nakonec jen zmražením. Bylo to poté, co jsem u mudlů odevzdala bakalářku. Několik měsíců jsem se nemohla věnovat hradu ani přátelům… prostě ničemu mimo školu. S vypětím všech sil jsem práci odevzdala… jenže pak přišlo zhroucení. A nebyla jsem schopná normálně fungovat. Tehdejší vedení pro to ale nemělo pochopení, což mne dorazilo. Řekla jsem si, že mi hrad nestojí za další nervy, a chtěla jsem odejít. Kamarád mne přemluvil, abych se jen zmrazila, a tak jsem na hradě několik měsíců nebyla. Mezitím jsem začala studovat magistra, dostala se z nejhoršího… no a od té doby tady zase straším. – usměje se – A s Ministerstvem dejte pokoj, tam pracují jen suchaři. – usměje se znovu –
Denní věštec: Co podle vás tak dlouho drží hrad na svých základech? Přeci jen, slavný Harry Potter je spíše trendem starší generace…
Anseiola Jasmis Rawenclav: Myslím si, že jsou to přátelské vazby, které tu máme. A že se tu člověk může realizovat. A zkusit něco, co by jej u mudlů třeba ani nenapadlo. Vždyť kolik lidí tu začalo psát, kreslit nebo navrhovat?
Denní věštec: Jak vidíte budoucnost hradu?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Jediné, co mi dělá trochu vrásky na čele, jsou počty nováčků. Není jich mnoho. Tak doufám, že budeme mít koho učit. Máme určitě co nabídnout, otázkou je, jestli si k nám lidé najdou cestu. Jinak ji vidím pozitivně. Pokud budeme mít rádi to, co děláme, a bude nám to něco přinášet, tak se není čeho bát.
Denní věštec: Co byste hradu popřála?
Anseiola Jasmis Rawenclav: Aby se mu dařilo a aby se nám tu všem i nadále líbilo.
Pro Denní věštec
Helen Miltonová