Andrew Uroboros: Mrzimor byl, je a navždy bude mojí součástí.

Andílek, pAndy, Žabí princ a mnoho dalších přezdívek a přátelských pojmenování si za svá dlouhá léta osvojil nový mladší profesor, Andrew Uroboros. Roky a roky byl součástí mrzimorské koleje, dokonce by se dalo říci, že byl jakýmsi dinosauřím exponátem. Po letech se rozhodl opustit žluté řady a vydat se na profesorskou dráhu. Během rozhovoru jsme probrali opravdu vše a vás jistě bude velice zajímat, jak ho učení baví, co plánuje do budoucna, ale také jaká byla jeho minulost.

Profesor vchází se zachmuřeným výrazem a mírným brbláním. Stěžuje si na sekající se hrad. Pak ale spatří redaktorku a vykouzlí svůj obvyklý úsměv na tváři.

Andrew Uroboros: Dobrý večer, slečno.
Denní věštec: Dobrý den, pane profesore, jsem moc ráda, že jste si na mě udělal čas. Už je to dva týdny, kdy jste za sebou zavřel dveře od koleje a nastěhoval jste se do sborovny. A tak na mě připadla milá povinnost si s vámi popovídat. Můžeme tedy začít?
Andrew Uroboros: Jistě.

Denní věštec: Pro mrzimorskou kolej jste toho za svou studentskou dráhu udělal mnoho. Mimo jiné jste byl také prefektem a primusem. Jak na tyto dva posty vzpomínáte? Popřípadě, co vám daly, či vzaly?

Andrew Uroboros: – pousměje se a na chvilku se ponoří do vzpomínek – Bude to znít asi divně, ale já nikdy necítil, že by mi kolej, potažmo posty, které jsem zastával, cokoliv vzaly. Naopak. Daly mi mnoho… Krom možnosti dělat něco pro kolej i několik přátel. Naše společná práce pro kolej nás stmelila a zůstali jsme přátelé dodnes. Moc rád vzpomínám na chvíle s panem Nichem, s Pati, s Kimonkou, se Saurinne… Bylo nás tam pár, tuším sedm, a na chvíli jsme se nezastavili, ale bylo nám to fuk. Bavilo nás to. – usměje se –

Denní věštec: Stejně jako jsem se ptala paní profesorky Baloure, tak se musím zeptat vás: Ač je to teprve pár týdnů od vašeho převléknutí do profesorského hábitu, nechybí vám kolej?

Andrew Uroboros: Chybí i nechybí, slečno Helen. Chybí mi, protože jsem tam byl celý svůj dlouhý studentský život a dlouho jsem si neuměl představit, že bych mohl odejít. Byť do mrazáku…
A nechybí, protože poslední měsíce jsem cítil, že můj čas ve žluté je u konce.
Kdybych ale měl říct, co převládá… pak chybí. Samozřejmě že mnohem víc chybí. – usměje se –

Denní věštec: Jste znám tím, že se chodíte denně poprat do sklepení s nejrůznějšími potvorami. A jste v tom také velice úspěšný. Dodáváte si tím sebevědomí, nebo vás to prostě baví? A která potvora vás zatím nejvíce potrápila?

Andrew Uroboros: Rozhodně mě to baví. – zasměje se – Zvedat si sebevědomí mlácením nebohých příšer… no, slečno… – chechtá se dál – Víte, ono je to zábavné, ale taky je fajn, že ty příšery vám po vyhraném boji něco dají. A to je taková příjemná tečka. A která potvora mě potrápila? Určitě Krysí čaroděj, Belzebdraug a Strážce pukliny.

Denní věštec: Za svou studentskou kariéru jste byl také aktivním famfrpálovým hráčem v týmu, a to konkrétně na postu střelce. Pak bohužel přišla profiliga a vy jste musel mrzimorský tým opustit. Jak vzpomínáte na svou kariéru? Vidíte slabiny v profilize, která dosud nebyla spuštěna? Nebo je podle vás dobře, že se tak přenechává místo mladším bez zkušeností?

Andrew Uroboros: Tohle je moje slabina, slečno. Já famfrpálem žil a přechod k profíkům jsem nesl těžce a dodnes nesu. Je možné, že v době, kdy vznikala profiliga, měla ta myšlenka nějaký cíl. Nějaký smysl postavit hráče na vyšší level, ale já osobně to chápal jako velkou nespravedlnost.
Viděl jsem v tom další omezení, které dřív nebo později potká všechny starší studenty. Postupně vám mizí předměty, protože je máte vystudované, a pak… další věc, která vás baví, udělá puf! A vy sedíte na zemi bez možnosti cokoliv dělat.
Je samozřejmé, že obměna hráčů je důležitá. Stejně důležité je dát šanci nováčkům, ale když to člověk vezme kolem a kolem, ona ta obměna hráčů probíhá samovolně. Bez nutnosti odsunout hráče do profiligy.
Studenti postupně stárnou. Někteří fialoví, někteří odcházejí a jiné to přestane bavit. Ale občas se vyskytne někdo, kdo by rád hrál dál a bohužel kvůli věku dostal červenou. – smutně pokrčí rameny –

Denní věštec: Jste také držitelem dvou Cen Helgy z Mrzimoru. Byla to pro vás velká čest, když jste je získal? Snažil jste se pak i zpětně dokázat, že jste si je zasloužil?

Andrew Uroboros: Samozřejmě, že to byla velká čest a stále je. Být oceněn cenou zakladatelů je pro každého, kdo cenu dostane, důvodem k hrdosti. A jestli jsem se snažil… Víte, slečno, já jsem pro kolej pracoval proto, že ji mám rád a že mě bavilo jí ten čas, nápady a energii dát. Nebylo to kvůli ocenění. Bylo to kvůli koleji a lidem v ní. – usměje se –

Denní věštec: Také jste vyhrál Osobnost Hogwarts, a to v roce 2015. Bylo to pro vás tehdy překvapení, nebo jste to čekal?

Andrew Uroboros: Tohle nikdy nečekáte, ale vždycky v to doufáte. To mi řekl jeden kamarád, co to ocenění taky získal… – pousměje se a pak se ke slečně redaktorce nakloní a ztiší hlas – Upřímně se vám přiznám, že jsem si nepřál být první. Když to pak madam Ansí vyhlašovala, chtěl jsem skoro utéct.

Denní věštec: Ale jen skoro, že? – uchechtne se –

Andrew Uroboros: To by vám řekla madam Ansí. Ona jako jediná ví, jak jsem jančil. – řehní se – Ale nakonec jsem neutekl, no.

Denní věštec: Ostatním obyvatelům hradu možná není známo, že i Mrzimor volí svou osobnost, kterou jste také několikrát získal. Proč si myslíte, že vás jezevci zvolili, a navíc několikrát?

Andrew Uroboros: To byste se měla zeptat jich, slečno Helen. Možná proto, že jsem člověk, co se neuráží, je pro každou legraci a umí naslouchat. – usměje se –

Denní věštec: Zkoušku OVCE jste skládal z Literárního semináře. Pamatujete si, jaké bylo téma a jak se vám tato zkouška skládala?

Andrew Uroboros: No, zdali. – zasměje se – Na takové chvíle se nezapomíná. Mé téma znělo: „Čas v prázdných komnatách.“ A protože jsem pisálek a mám rád takové trochu mysteriózní pojetí děje, ponořil jsem se do psaní.
Zkouška probíhala poměrně pohodově. Krom madam Ansí tam byla tuším slečna Lili a slečna Žába, která mě nachytala na švestkách… respektive na procentech. – směje se při té vzpomínce – Já totiž psal celou dobu blbě procenta. Znaménko procent – upřesní – jsem psal hned za číslici a nedělal mezeru. – směje se –

Denní věštec: Ale přihmouřily nakonec oči?

Andrew Uroboros: Ano, ta procenta neměla nic společného s příběhem. – usměje se –

Denní věštec: Jak dlouho jste se rozhodoval, že opustíte noru a stanete se mladším profesorem? Bylo to těžké rozhodování?

Andrew Uroboros: Bylo. Trvalo mi skoro dva roky, než jsem dospěl k pevnému rozhodnutí.

Denní věštec: Jako mladší profesor jste vypsal čtyři předměty. Který z nich vás nejvíce bavilo připravovat a s kterým jste se nejvíce trápil?

Andrew Uroboros: Nejvíce mě bavili Indiáni, protože je to moje srdcovka. A nejvíc jsem se natrápil s Civilizacemi. Zkuste si do jedné hodiny nacpat informace o celých civilizacích, když vám všechno přijde zajímavé a důležité. – pochechtává se – Já napsal výklad a zjistil jsem, že má téměř 40 palců. Tak jsem to znovu četl a škrtal a skoro u toho brečel, protože mi bylo jasné, že by to všichni chtěli určitě vědět. – směje se –

Denní věštec: Již vám jistě chodí vypracování úkolů. Jste spokojený s pracemi, které vám studenti posílají?

Andrew Uroboros: Prozatím se mi dostala do rukou jen samá dobrá vypracování. Musím smeknout nad tím, jak opravdově a se zaujetím studenti mé předměty uchopili. Ale na druhou stranu… teprve se rozjíždíme, že? Co já vím, třeba ve čtvrtém termínu zjistím, že mám prázdné třídy. – rozesměje se –

Denní věštec: Máte v plánu vypisovat i soutěže, nebo se spíše zaměřujete na výuku?

Andrew Uroboros: Momentálně jsem spíš pohlcen výukou. U mudlů mě čeká trochu náročnější období, tak nechci rozjíždět další aktivity, které by mi mohly přerůst přes hlavu. Ale až se situace trochu ustálí, mám pár nápadů na semináře i na soutěže. – usměje se –

Denní věštec: Co se týká budoucnosti a výuky, máte v hlavě ještě další předměty, kterými byste chtěl obohatit stávající studenty?

Andrew Uroboros: Nápadů by bylo, slečno Helen. Ale kdo by opravoval všechny ty úkoly? – culí se –

Denní věštec: No přece vy?

Andrew Uroboros: Když já mám ještě i soukromý život, jak bych vysvětlil své drahé polovičce, že na ni nemám čas? – směje se –

Denní věštec: No… asi byste ji musel očarovat?

Andrew Uroboros: To už jsem přeci udělal dávno… – pokrčí rameny a v očích mu rozpustile blýskne –

Denní věštec: Máte pocit, že hrad není, co býval, jak někteří prohlašují? A pokud ano, co pro to my – jeho obyvatelé – můžeme dělat?

Andrew Uroboros: To je všechno jen úhel pohledu, slečno. Každý z nás, kdo tu prožil jistý čas, pamatuje lidi, co už tu nejsou, soutěže, které časem vyšuměly, jiné pojetí famfrpálu, bujarou zábavu v kolejce… A každá změna je pro nás prostě změna. Co bylo, už není. Nováček je nadšený a my říkáme: Ale dřív to bylo jiné. Už to není, co to bývalo… A proč? Protože my jsme v tu dobu byli nadšení tím, do čeho jsme vešli. A oni jsou nadšení zase tím novým, co nás už tolik netěší, protože v nás zůstaly vzpomínky. – usmívá se – Jako je to s našimi rodiči a prarodiči. Taky vám každý řekne, že doba už není, co bývala. Ale je to jen tím, jak jsme tu dobu vnímali ve chvíli, kdy nás bavila. – usměje se –

Denní věštec: Jaká budoucnost čeká hrad, podle vašeho názoru? Věříte, že bude ještě dlouhá?

Andrew Uroboros: Tohle je těžká otázka a já si zrovna zapomněl vyleštit svou křišťálovou kouli. Ale řeknu to takhle… dokud na hradě budou lidé, které to tu bude bavit, bude hrad žít. – usměje se –

Denní věštec: Léta jste působil jako doprovod na lesních výpravách v mrzimorské koleji. Díky zfialovění jste musel tuto příjemnou „povinnost“ pověsit na hřebíček. Tento měsíc to bude poprvé, kdy se po dlouhé době s jezevci nevypravíte za dobrodružstvím. Jaké z toho máte pocity?

Andrew Uroboros: Jsem smutný. Výpravy byly mou „povinností“ mnoho let. Vlastně snad od pravěku. A najednou na ně budou chodit jezevci beze mne. Počítám, že budu pokaždé sedět u lesní brány, naslouchat, jak se bavíte, a budu tiše fňukat do kapesníku. – usměje se –

Denní věštec: Ještě mám poslední otázku, poněkud na tělo: Jak vidíte Mrzimor? Co pro vás znamená? Jací jsou v něm lidé? A dal byste jezevcům nějaké doporučení či vzkaz, který jste neměl třeba možnost jako student vyjádřit?

Andrew Uroboros: Mrzimor byl, je a navždy bude mojí součástí. Nemohu říct, že je to nejlepší kolej, protože v jiné jsem nikdy nebyl, ale řeknu to takhle: Pro mě je Mrzimor to nejlepší, co jsem na hradě kdy našel. Lidé v něm, mazlíčci i ta úžasná atmosféra. Mám báječné vzpomínky a nesu si je s sebou. – usměje se –
A co jim vzkázat? Doporučit? Nic… oni sami nejlépe vědí, jací chtějí být. – usměje se –

Denní věštec: Chtěl byste ještě něco dodat?

Andrew Uroboros: Jen jedno. Náš rozhovor bude stejně dlouhý jako mé výklady z Civilizací a do konce ho nikdo nedočte. A pokud ano, mám naději, že přežijí i mé výklady. Takže díky všem, kdo dočetl až do konce. – směje se –

Pro Denní věštec
Helen Miltonová