Z hradního parku

„Mami, kdy už tam budeme?“
„A mami, je to ještě daleko?“
„A nemá tam jezdit vlak?“
„A nemůžeme se přemístit? Co třeba přenášedlo?“
„Ta vrba u toho jezera je pěkná, co myslíš, mami?“
„Mami?“ ptala jsem se marně, protože tam už nebyla. A já zůstala sama v parku pod kopcem, nad kterým se tyčily Bradavice, a před sebou jsem měla ceduli: „Registrace bude v červnu.“

A on byl konec dubna.

Na začátku je vždy slušné se představit, tak tedy… Mé jméno zní Mariella de Nebe, jsem jedenáctiletá ztřeštěná čarodějka, co čeká na registraci. Podle původního plánu jsem měla dorazit přímo na ni, nicméně po sérii otázek ohledně kouzelnického vzdělávání se rodiče usnesli, že když budu dva měsíce pobývat v parku u hradu, nic se mi nestane.

Zpočátku mi nedocházelo, co to vlastně znamená. Ono se to popravdě zdálo docela lákavé – budu dřív v Bradavicích! Potkám víc studentů, s někým se seznámím, a když pak vstoupím dovnitř jako právoplatný nováček, nikdo se nebude tvářit až tak moc vyděšeně, jak se to u mě obyčejně stává. Jsem totiž šíleně zvídavá, zvědavá – ale pokud mi řeknete, ať tam nechodím, že mě tam něco sežere, je to dostatečně odrazující (asi tak na týden) – dokážu se neuvěřitelně nadchnout pro jednu věc a o té mluvit hodiny, hodiny a hodiny… Což, jak usoudíte, může být občas nepříjemné. Ale zbavte se svého zlozvyku ze dne na den.

Nicméně, zpátky k parku! Zpočátku se zdál tichý a nudný, bez života. Později jsem si uvědomila, že pro obyvatele hradu to asi není příliš atraktivní lokalita, o to šťastnější jsem, když tam někdo zavítá. Nejčastěji je tam asi Nebelbrach z Nebelvíru. Je sice o dost starší, takže jsem se zpočátku spíše bála, ale zjistila jsem, že je fajn. (A i když to přímo nepřiznal, přinesl mi steaky, abych nemusela přežívat na sušenkách – konzervy jsem ztratila někde po cestě a zbylo mi jen tohle. Už teď mám sušenek plné zuby.) Navíc to vypadá, že mě naučí nějaká kouzla ještě předtím, než vstoupím do hradu. (Pokud si tedy při cvičení accia nevypíchnu obě oči…) Zajímavou návštěvou mě poctil i John ze Zmijozelu. Je pravda, že od té doby se vyhýbám stromům, protože nikdy nevíte, kdo na vás může spadnout z větve, a také mě ještě občas trochu bolí ruka, ale i tak se nedá říci, že je to horší, než kdybych tam byla úplně sama. Navíc jsem viděla skřítky. Mumlali něco o jídle, petici a stávce, tak doufám, že je alespoň jídlo na hradě… Potkala jsem i pár dalších lidí, merlinužel se nezdrželi na delší dobu. A stále mi chybí někdo z Havraspáru, odtamtud jsem nepotkala nikoho. (Za to jsem potkala několik „zmrzlých“ osob. Netuším, co to přesně znamená, ale doufám, že z nich na škole nedělají nanuky a zmrzliny.)

Když ale nikdo nepřijde, je tam až nesnesitelný klid… Koho by bavilo se celý den válet v křoví, to pak radši začne kreslit či psát. (Právě díky Nebovi jsem se dozvěděla, že do DV mohou psát i nováčci.) Pokud budete mít chvilku, stavte se! Nekoušu a mám sušenky. (Jen se možná budu ptát víc než jiní.)

Pro Denní věštec
Mariella de Nebe