Nebudu zde rozebírat technické problémy (mizející mířidla apod.), na jejichž řešení se pracuje. Spíše mě budou zajímat některé změny v průběhu zápasů, k nimž došlo oproti původnímu kvidyči. Zdaleka samozřejmě nepůjde o popis do všech podrobností, spíše o zamyšlení se nad některými otázkami, které jsou hráči vnímány jako sporné.
Velkou výhodou nového kvidyče je délka utkání. Dříve zápasy trvaly obvykle dlouhé hodiny, nebylo výjimkou, že i přes noc. Vesměs byly již rozhodnuté, jeden z týmů měl jasnou střeleckou převahu, a zoufale se čekalo, až konečně někdo z chytačů polapí zlatonku, aby se hráči mohli jít věnovat jiným věcem. Nyní zápasy končí obvykle už před sobotním obědem, přestože jejich začátky byly posunuty o půlhodinu později, na 9:30. Ve skutečnosti mohou odstartovat i později, neboť kapitáni týmů musí nejprve potvrdit připravenost hrát, což mohou učinit až čtvrt hodiny po plánovaném termínu. Utkání začíná pět minut poté, co to udělají oba týmy. Mnozí hráči by dali přednost tomu, aby se opět začínalo od 9:00, popřípadě aby k potvrzení muselo dojít tak, aby zápas skutečně začínal v čase oficiálního začátku. Chtějí, aby utkání končila co nejdříve, a aby tudíž jim v sobotu zůstalo co nejvíce volného času. Mohlo by se říci, že ve srovnání se starým kvidyčem si dnes nemají nač stěžovat, nicméně pokud by se jim vyhovělo, znamenalo by to, že by jim stačilo vyhradit si pro zápasy pouze sobotní dopoledne, což by bylo pozitivní.
Další dvě věci, o nichž chci psát, lze hodnotit jako kladné změny z hlediska rpg, z jiných pohledů jsou však problematičtější.
V knihách o Harry Potterovi hrají famfrpál pouze určení reprezentanti koleje, ti nejlepší. Nesmí se dokonce ani střídat. Taková pravidla u nás neexistují, přece však současný systém nutí kapitány k podobnému přístupu. Neexistující strop pro zlepšování individuálních schopností hráčů vede k tomu, že kdo už hrával kvidyč v minulosti, neustále se dále zlepšuje, a začínající hráči nemají možnost se mu vyrovnat. Vznikají tak elitní kolejní sestavy, do nichž se někdo nový jen obtížně prosazuje. Možná v budoucnu dojde ke zvýhodnění slabších hráčů, kterým budou zkušenosti narůstat po určitou úroveň rychleji, což jim umožní se těm zkušenějším alespoň přiblížit. Vedou se i úvahy o tom, že by se strop přece jen vytvořil a místo dalšího zvyšování úrovní by hráči mohli získávat jisté speciální dovednosti.
Ve starém kvidyči existovalo „vaření košťat“. Hráč mohl hrát jen určitý čas, pak byl nucen nejméně na pět minut odstoupit. Vedlo to k nutnosti pravidelně střídat hráče na všech postech. Příležitost zahrát si tak dostalo větší množství lidí, aniž by to tým znevýhodňovalo (soupeř musel dělat totéž). Nyní musí hráč nuceně odstoupit jen po zásahu potloukem. Odrážeči většinou míří na soupeřova chytače, popřípadě odrážeče. Brankáře trefovat podle pravidel nesmějí a střelce nechtějí, protože jim nepřipadají tak důležití. Střídají se proto hlavně chytači, v menší míře odrážeči. Střelci a brankáři často odehrají zápas v nezměněné sestavě. Za těchto okolností hrají pochopitelně jen ti nejlepší, na ostatní se nedostane.
Jak již bylo zmíněno, střelci se nestávají terčem odrážečů. Příčinou je poslední změna, o níž chci psát. Ve starém kvidyči nebyla role chytačů tak veliká jak v HP knihách. Existovaly samozřejmě zápasy, které chytač rozhodl, většinou však jeden z týmů získal dostatečný náskok a chytači už zápas jen ukončovali. Napomáhala tomu i skutečnost, že se zlatonka vypouštěla do hry až hodinu po začátku zápasu. Dnes je situace jiná. Pouze utkání z 16. listopadu 2013 mezi Havraspárem a Mrzimorem dospělo do stavu, kdy již chycení zlatonky o vítězi nemohlo rozhodnout. Ve všech ostatních rozhodovali chytači. Odrážeči se proto soustředí na ně („Zneškodněte chytače!“ zní první zásada v Odrážečově bibli od Brutuse Scrimgeoura.), popřípadě na soupeřovy odrážeče, aby uchránili chytače vlastního. Tento stav je v souladu s tím, jejž známe z knih o Harry Potterovi, kde také většinu utkání rozhodovali chytači. Na druhé straně se však objevují hlasy, že se tak zápas rozpadá na dvě části: v první si hrají střelci a brankáři, ve druhé rozhodují chytači a odrážeči.
Nový kvidyč má řadu dobrých rysů. Hra je akčnější, hráči musejí být pořád ve střehu. Nejde už jen o klikání na tlačítko, ale každý má možnost svou aktivitou děj na hřišti ovlivnit. Chytač musí proletět překážkami a sáhnout po zlatonce, odrážeč míří na konkrétního soupeře, střelec může přihrát, nebo se rozhodnout, na kterou obruč vystřelí, brankář určuje, ve které pozici bude obruče hájit atd.
Věřím, že některé drobné úpravy povedou k dalšímu zatraktivnění hry.
Skvělý článek – Krásně sesumarizováno Nebe! Vytáhnul jsi ty nejdůležitější změny, jak dobré, tak ty horší. Teď se s tím jen nějak poprat. Akorát k té délce zápasu jsem chtěla jen říct, že doba, kdy se zápasy hrály celý den či dokonce i noc, je už hodně v minulosti. Já za celý svůj pobyt na hradě nepamatuji, že by zápas končil někdy v pokročilejší odpolední hodině a to už tady jsem nějaký pátek. Prostě od té doby, co mají koleje stoprocentního chytače, už je tento „problém“ pasé a to jak u famfrpálu starého, tak i toho nového.
Standardní výkon – Výborný článek, pan Nebelbrach je elita sportovní redakce.
Jen tak uvažuji, jestli je správné, aby naši odrážeči nesměli útočit na brankáře, když ve hře z dob Pottera a spol bylo zakázáno útočit na brankáře pouze tehdy, když neměl v držení Camrál. Famfrpál (či kvidyč) je tvrdý sport a brankáři by neměli mít stoprocentní ochranu.
Jinak návrh zavést strop zkušeností a nahradit nekonečný růst speciálními dovednostmi se mi jeví jako skvělý. Stálo by to za zvážení na příslušných místech (předpokládám, že v rámci zpětné vazby se to k oněm místům dostalo/dostane).
Úžasné! – Nebelbrach je zpět! Konečně se dočítám, co chci a nejen hromadu spamu.
Jinak vydařený článek, jako obvykle 🙂 Děkuji
Pěkné – Velmi pěkné shrnutí, pane Nebelbrachu!
Na odstranění technických problémů již pracujeme, věřím, že pro novou sezónu to bude značný posun v hratelnosti.
Vaření košťat je omílané vcelku často – na druhou stranu je negativně přijímáno, když odrážeči sazí někoho příliš rychle. Ve výsledku je to ale dost podobná věc – důsledkem je, že musí hráč z koštěte slézt a odpočinout si – a na jeho místo může naskočit někdo další. Ale zase rozumím tomu, že když odrážeči míří hlavně na chytače a na brankáře nemohou, tak zrovna brankáři často hrají pořád ti samí.
O návrzích o stropu zkušeností se debatuje dlouho – o speciálních vlastnostech po určitém počtu zkušeností jsme debatovali na online konkláve a po dlouhodobějším zvážení mi to přijde pouze jako odložení problému se stropem – v určité chvíli prostě už někdo bude hrát jen tak, aby hrál a nic nebude získávat – což byl jeden z bodů kritizovaných na starém famfrpálu – že je tam maximum.
Nicméně – věřím, že po delších společných úvahách jsme přišli na řešení, které zmíněný problém vyřeší bez kompromisů. Více o něm budeme mluvit na letošním konkláve na letním semináři v Honorově.
Re: Pěkné – Ještě k tomu vaření jsem chtěl doplnit a zapomněl jsem – vaření košťat se určitě zavádět nebude – nepřijde mi správné, aby se „vařilo“ špičkové závodní koště za 15 galeonů – to by byla opravdu špatná vizitka pro výrobce závodních košťat.
Ale, jak už jsem zmiňoval i jinde, tak se zavede atribut únavy, který toto bude částečně nahrazovat.
Re: Pěkné – Děkuji za odpověď, pane Ronalde.
Ono to vypadá jako neřešitelný problém: jak umožnit novým hráčům zapojit se do týmu a zároveň nezabránit starším, aby se neustále mohli zlepšovat? Zkušení hráči kvidyče, s nimiž jsem v kontaktu, vesměs na dalším zlepšování netrvají, ale vím, že existují i jiné názory, například žlutá kapitánka Lilian v předsezónním rozhovoru uvedla: „To, že padly hranice a i ‚staříci‘ zase můžou trénovat, je parádní.“ Těším se na honorovské konkláve, jsem zvědavý, jaké řešení vás napadlo.
Zavedení atributu únavy mi přijde jako velmi dobrý nápad, fandím mu.