Pokud by se udělovala cena za nejvíc důležitých událostí, které se vztahují k jedné osobě, bezesporu by si ji odnesl Nimrandir Elénére, legenda naší školy, ikona v kruzích kouzelnických. Jednoho zářijového večera jsme se sešli u jednoho stolu, abychom se dozvěděli víc o osobě, která je pro mladší ročníky osobností více než tajemnou. Chcete vědět, jak bývalý ředitel vzpomíná na časy minulé? A jak se dívá do budoucnosti? Pak se neváhejte začíst do dalších řádek.Nimrandir Elénére rozpoutal velké rozčarování, když před dvěma školními roky opustil naši školu, aby se vydal na Cestu čar. Své povinnosti předal do rukou profesorky Larrie Larstonové, která je o rok později předala Ronaldu Holms Williamsovi, se kterým jsme se před pár dny rovněž setkali při rozhovoru (pozn. redakce: čtěte zde). Jak šel čas, většina těch, kteří jsou na hradě déle, začala větřit změnu a pravidelně se ohlížela k hradní bráně, aby nepřehlédla, až jí projde ředitel. V srpnu se tak stalo – bývalý kolejní ředitel Mrzimoru a mnohaletý ředitel naší školy se vrátil z Cesty čar a samotnou senzaci v podobě návratu doplnil o senzaci další – ředitelské žezlo předané stávajícímu zástupci Ronaldu H. Williamsovi, sám své kroky nasměroval směrem k Ministerstvu kouzel.
NzL: Dobrý den, pane řediteli, ráda vás zase vidím. – usměje se, vytáhne složky a nepatrně zakašle, načež zrudne –
NE: Dobrý den, kolegyně, je Vám dobře? Vy vůbec nedbáte na prevenci. – ukazuje na roušku, co má nasazenu přes ústa –
NzL: Ano, prevence. Tu jsem zanedbala velice a doplatila na to… – pokrčí sklesle rameny a rychle si nasadí roušku – Pane řediteli, přiznám se, …
NE: To oslovení už není moc aktuální… – pousměje se –
NzL: Jednou ředitel, navždy ředitel. – mrkne a také se usměje – Každopádně, když jsem si připravovala tento rozhovor, zamířila jsem nejprve do ministerských zaměstnaneckých složek a hned poté na hradní vývěsní nástěnku, na níž se trpělivý čtenář může dozvědět leccos z minulosti naší krásné školy. Nikdy předtím jsem to neudělala – tedy: často jsem hledala konkrétní informaci, ale nikdy jsem si nešla jen tak „listovat“ minulostí. Nejvíc času jsem strávila v době, kdy jste byl kolejním ředitelem Mrzimoru a hned na to i ředitelem školy. Byla jsem udivená, jak jiná škola byla, jak byla v plenkách, i když už velmi pokroková. Vzpomínáte někdy na ty časy? Ať už s nostalgií či s vděčností, kam nás pokrok a píle velkých hradních osobností posunul?
NE: To víte, že vzpomínám, a možná, že docela často. Mnohdy se totiž přistihnu, že na těch starých věcech až nostalgicky lpím… Na chodbách hradu, které daným směrem vedou už od nepaměti, na pravidlech, starých pořádcích, zvycích… Ale přestože ty staré věci mám rád a mnohých jsem se postupně vzdal, dá se říci i dost těžce, nakonec je dobře, že život jde dál a přináší nové a nové věci. – přikývne – Hrad se opravdu od svých prvních dnů velmi změnil. A i když na první pohled vypadá možná stejně, na ten druhý je rozhodně k nepoznání – samozřejmě že k lepšímu. – zasměje se –
NzL: S tím naprosto souhlasím, také spoustu změn pamatuji a vnímám je zpětně hlavně kladně. – usměje se – Víte, já jsem hned tak na začátek zabrousila do minulosti právě z toho důvodu, že většina současných obyvatel hradu nemá ani ponětí, v jakém luxusu a vymoženostech dnes v Bradavicích žijeme, co všechno pro ně lidé, jako jste třeba Vy, hodiny a hodiny připravují. Hrad doznal spousty změn, ale co se nemění, to jsou lidé. Za ty roky, kdy jste stál v čele Bradavické školy čar a kouzel (na postu nejvyšším i na jiném), prošlo školou mnoho lidí. Odcházeli, přicházeli, zdrželi se krátce či déle, někteří tu dokonce zakořenili a nepouští se dodnes… Není v síle jedince, aby si je všechny pamatoval, ale řekla bych, že si jich zapamatuje hodně. Je někdo, kdo už na škole není, na koho rád vzpomínáte a kdo Vám chybí?
NE: Jéje, no tak to opravdu ano, takových lidí je spousta a obávám se, že takhle znenadání je vyjmenovávat znamená, že na drtivou většinu zcela jistě zapomenu. Rozhodně Raven Maris Gravediggerová, její odchod mě tenkrát hodně mrzel a mrzí dodnes, vlastně na popud jejího odchodu tehdá i vznikl statut obyvatele Prasinek či Godrikova Dolu – už nevím, jaký termín byl ten první, kdy jsem doufal, že se alespoň v této pozici vrátí a merlinužel to nevyšlo. Nebo v nedávnější době Angela Grey-Slytherin. O Sefrenii z Ylary se ani nemusím zmiňovat, ta jen prošla chodbou a všichni sundávali z hlav klobouky. Činorodostí sršící Tatokalan Watanka, usměvavá Letitia te Tiba, Sandrik Vrizas a jistým způsobem i třeba Apofis de Corristo… Těch jmen je opravdu hodně a toto byly jen ta zvučná jména, na která jsem si teď momentálně vzpomněl. Co já jsem se za ta léta namrazíkoval a i na studenty rád vzpomínám. Vlastně mě u odhlašování mrzel každý, kdo byl na Hogwarts třeba déle než dva roky a pak se rozhodl, ať již z jakýchkoliv důvodů, odejít. Na druhou stranu se jich i pár vrátilo a to jsem vždy nesmírně rád, když nějaký takový zbloudilec najde třeba i po letech zase cestu zpět a opět se mu v hradních zdech líbí.
NzL: Přiznám se, že se teď chvíli všechno ve mně tak teskně sevřelo, když Vás poslouchám. Taky si někdy povzdychnu, že by bylo hezké, kdyby se ten či ta vrátili… U obyvatel hradu bych ještě ráda na minutku zůstala, zajímá mě totiž jedna věc… Na naší škole jsou pospolu více či méně výrazné individuality. Snad neexistuje společenství, které by nezažilo rozpory a konflikty, které vyplývají právě třeba z rozdílných povah – vzpomenete si na nějakou situaci, která Vás opravdu negativně naladila? Která způsobila, že jste musel dny trávit rozjímáním nad vhodným a moudrým řešením? A naopak – našla by se situace, kdy jste měl pocit krásné soudržnosti, hřejivé atmosféry a síly okamžiku?
NE: Jé, nebuďte smutná, roztesknit jsem Vás nechtěl. – usměje se – Odchody a příchody holt k Hogwarts patří a neudělá s tím nic ani sám Merlin. Avšak k Vaší otázce, pravda pravdoucí – ani Bradavice se konfliktům nevyhnuly, a že jich během věků bylo… – mávne rukou – Musím ale zaklepat, dnešní dny už ani zdaleka nejsou tak bouřlivé, jako bývaly ty dřívější. Situace, která byla pro mě na hradě opravdu ta nejvíce negativní, smutná a stresující, byla jednoznačně záležitost s tehdejším kolejním ředitelem Zmijozelu, a rozhodně to nebylo rozjímání nad řešením v rámci několika dnů, nýbrž se to celé táhlo dlouhé desítky měsíců. Těch hřejivých dnů je ale bezesporu daleko více, ať již atmosféra závěrečných slavností, hřejivé očekávání každoročních nováčků, vzrušená šeptanda obyvatel při odhalení nových částí hradu a v zásadě má pro mě obrovskou pozitivní sílu i každé setkání obyvatel z výjezdních seminářů, kterých jsem se kdy účastnil, ať už těch oficiálních v Honorově, nebo jen těch letmých během roku. – usměje se při těch vzpomínkách –
NzL: Moc se mi na Vás líbí, že ve Vašich odpovědích jsou skryté takové… Jak to jen říct… Možná pravdivé emoce. Jsou chlapsky střídmé, ale jsou tam a jde moc vidět, že tento svět máte rád – ostatně, jednou jsem se s Vámi v Honorově potkala a viděla, kterak jste zahajoval slavnost, a ta vzpomínka můj dojem jen potvrzuje. – usměje se – Opustila bych nyní minulost a přešla k Vaší tajemné osobnosti, dovolíte-li. Pořád jsem duší novinářka, takže bych si neodpustila, kdybych se nepodívala do informací o Vás, které jsou všem na hradě k dispozici. Krom koníčků a všeobecné hradní statistiky se o Vás člověk příliš nedozví. Čím to je? Jste povahou plachý, nebo si jen hlídáte soukromí?
NE: Asi obojí, povahou jsem jednoznačně introvert, a i když to možná ze slavností v Honorově není znát, v běžném životě se nejraději držím mimo reflektory – usměje se –
NzL: A jsou to vlastnosti, které Vás drží už od dětství?
NE: Řekl bych, že ano, alespoň co si pamatuji. I když mi nikdy nedělalo problém hrát amatérské divadlo, zřejmě že to je tak trochu jiný svět a mám tam přesně daný text, co mám říkat… – usměje se –
NzL: – s úsměvem přikývne – Dovolím si ještě jednu malou otázku k dětství, než přejdu více k „hradním“ otázkám, protože Vás všichni známe jako váženého kouzelníka, takže pohled na Vás jako na „malého Nimrandira“ je velmi lákavý. Na jakou nejstarší vzpomínku z dětství si vzpomenete?
NE: Nejstarší vzpomínku? Těžko říci, jestli je to ta nejstarší, nicméně pamatuji si v dávných a předávných dobách, kdy ještě nebyly ty skákací plátýnka, kterým se dnes říká trampolíny, že jsem si jednu vykouzlil z postele. Byla to převeliká zábava, která skončila vyděšením maminky a pěti stehy na hlavě. – zasměje se –
NzL: Oo! Hrdinské zranění! To musí správný muž mít, to je jasné! – směje se – Ale maminčino zděšení chápu, kluci jsou neposedové a nejdou udržet v klidu. – potutelně se usměje – Trošku jste mi s tou hrou nahrál na další otázku… Když jsem se podívala do Vašich statistických údajů týkajících se zábavy na škole, všimla jsem si, že není příliš „zaplněná“. Domnívám se, že to je pravděpodobně způsobeno časem, kterého máte jistě málo, nicméně – nemáte touhu někdy strávit půl dne v Prasinkách u Ďábla nebo luštěním čaroku? Nechce se Vám někdy bloumat zákoutími Příčné ulice? A kdybyste měl hodinu času jen na zábavu na naší škole, jak byste jí využil? Které „atrakci“ byste ji věnoval?
NE: Zaplněná opravdu není, odjakživa mě na Hogwarts bavilo spíše ta místa tvořit, než si v nich užívat. Zákoutími Příčné ulice ovšem občas bloumám a žasnu, co vše jsou návrháři schopni stvořit. Zrovna před pár dny jsem na Příčné ulici nechal menší jmění. – zasměje se – I když věřím, že některé zakoupené kousky na sebe jakživ neobléknu. A mít hodinu času čistě jen na zábavu na škole? Asi bych ji strávil buď ve Velké síni nebo v Soubojovém klubu.
NzL: – přikývne a sklopí zrak do svých obsáhlých poznámek, aby vybrala další z asi třiceti otázek – Vaše cesty v současné době vedou spíše na Ministerstvo kouzel než do školy, kde jste dlouhá léta obýval ředitelské prostory. Já bych ráda vytáhla na světlo Merlinovo ještě jednu místnost, kterou jste obýval a která již mladším ročníkům nemusí být tak známá – to je ta profesorská. Učíval jste Bílou magii – nechybí Vám? Profesorování, kontakt s mladými kouzelníky…? Nechystáte alespoň zkrácený profesorský úvazek?
NE: Přestože tuto možnost do budoucna úplně nevylučuji, v nejbližší době o tom neuvažuji. Práce na Ministerstvu mě zřejmě dost vytíží a plně mi vyhovuje stávající stav.
NzL: A co bude největší oblastí Vašeho zájmu?
NE: Obecně řečeno čarostavitelství – podrobněji to moc říci nemohu, neb bych prozradil věci, jenž prozradit nechci. – zatváří se tajemně – Každopádně jde jak o úpravy stávajících částí hradu, tak i budování nových.
NzL: – potlačí touhu vyzvídat – Věřím, že se brzy dočkáme. Když jste nakousl to čarostavitelství a vývoj hradu jako takový – kterou svou změnu/úpravu/rekonstrukci hradu považujete za nejvýznamnější?
NE: To je těžko říci, za dobu trvání hradu se změnilo či vzniklo toho opravdu docela hodně, on hrad samotný má z dob Sefrenie snad už jen fasádu. Nu, možná když tak o tom přemýšlím, z toho nejglobálnějšího hlediska co Hogwarts nejvíce zasáhlo, to mohou být třeba oblékatelné postavičky – od těch se koneckonců dnes odvíjí i řada dalších věcí. Dnes se to bere jako naprostá samozřejmost, ale dříve nic takového nebylo, ba nebyly ani obrázky věcí prodávaných na Příčné ulici a pamatuji si, že když jsem s tou myšlenkou přišel, většina lidí kolem si ťukala na čelo. Tehdá jsem se rozhodoval, jak to celé pojmout, a jelikož se mi nepodařilo nalézt žádného ochotného kreslíře přímo na hradě, oslovil jsem známou mimo hrad. Ta ovšem kreslila jen černobílé obrázky. Proč ne, řekl jsem si, takové trošku retro se pro čarodějný svět hodí. Těch obrázků vzniklo asi dvanáct, podívejte, nějaké jsem našel. – vyndavá z klobouku obrázek –
Záhy jsem si však uvědomil, že tudy cesta nepovede. Ten úkol nebyl v silách jednoho člověka a více lidí by neudrželo onen specifický styl. Shodou okolností někdy v ten čas vyšla kolekce Hogwartských školních hábitů na webu eLouai panenek. To nakonec rozhodlo a během chvíle se ukázalo, že z důvodu udržitelnosti šlo o velice správné rozhodnutí. Nějaké prvotní základní hadříky šlo stáhnout z letaxové sítě a mezi obyvateli hradu se postavičky brzy staly velice populárními. A nejen u našeho hradu, záhy začaly postavičky zavádět i všechny tehdejší konkurenční kouzelnické školy. Nicméně, náš hrad byl ten první. – zářivě se usměje –
NzL: Tak za tuhle odpověď děkuji dvojnásobně, protože to jsou přesně věci, které by neměly být zapomenuty. A myslím, že většina hradu už toto opravdu neví a nepamatuje! Já jsem to tedy také nevěděla a jenom koukám. Kéž by se tyhle střípky z vývoje hradu povedlo někdy nějak sepsat globálněji! Skočím ale nyní k tomu, co je na počátku všeho – Harry Potter. Valnou většinu z hradních obyvatel do Bradavic dovedla láska ke knihám o Harry Potterovi, která mnohdy provázela jejich dětství. Přivedla k tomuto projektu láska k těmto knihám i Vás?
NE: Tehdy ještě všechny knihy vydány nebyly, tuším jsem měl přečteny první dvě. Ale nebyly to knihy, které mě do Bradavic přivedly, byli to přátelé. Nikdo z nich však již na Hogwarts není, merlinužel.
NzL: Přesunu se ale zpět do Bradavic – vlastníte nádherné sídlo v Godrikově dole: Zámek prastarých kouzelnic. Nechal jste si ho postavit podle Vašich představ, nebo se Vám prostě zalíbil, a proto jste jej koupil?
NE: Och ne, sám bych si něco tak velkého zřejmě nepořídil. Zámek prastarých kouzelnic je darem od profesorky Angely Grey-Slytherin. – usměje se –
NzL: Máte v zámku nějakou jedinečnou místnost, na kterou jste pyšný? – vyzvídá –
NE: Přímo pyšný asi ne, zámek je opravdu dosti rozlehlý a sám se v jeho chodbách ještě dnes někdy doslova ztratím. Mým soukromým hradem v hradu, ehm tedy vlastně zámku, se stala pracovna, která je poměrně střídmě vybavena, a kde trávím nejvíce času. Nicméně v zámku jsou k nalezení desítky starých a ještě starších zákoutí a mnohá nesou ruku i paměť bývalých majitelů, kupříkladu komnata s názvem „Soukromé zeleno“ mluví asi sama za sebe. – potutelně se usměje –
NzL: Nemohu si pomoct, ale když se podívám na sousední sídlo obrostlé palmami a na to Vaše, přijde mi to jako nebe a dudy. Není profesor Papulka hlučným sousedem? – pobaveně se zasměje – Nenarušuje slunečný, k relaxaci a lenošení vybízející, prostor sousedního pozemku ten Váš niterný, téměř imanentně vyhlížející?
NE: – zasměje se – No vidíte, tak teď jste mě překvapila, ani jsem netušil, že profesor Papulka je mým sousedem. Popravdě jsem byl poměrně dlouhou dobu na Cestě čar a tedy mimo Godrikův Důl. Jak hlučné sousedy mám, tedy teprve asi zjistím v příštích měsících, i když doufám, že rozloha pozemků bude více než dostatečnou ochranou soukromí. – usměje se –
NzL: Doufejme! – mrkne – Už jsem nakousla Vaše cesty na Ministerstvo kouzel – jak Vás přivítali na novém postu?
NE: Velice mile, jako kdybych tam byl od nepaměti. Jen ty stoly jsou opravdu zavaleny papíry, že ani židle pomalu není vidět. – usměje se – Štěstí, že mě šetří a mohu si vybrat jen ty, které se mi líbí.
NzL: Nestýská se Vám po ředitelování?
NE: Ne, je tu sice jistá setrvačnost, kdy, když slyším oslovení pane řediteli, tak otáčím hlavu, nicméně jsem rád, že ty „ředitelské záležitosti“ řeší již někdo jiný. Představte si to, již nejsem obtěžkán žádnými termíny ani připomínkami, že tohle bych měl udělat, žádné povinnosti. Sice jsem na Cestě čar byl od toho všeho také oproštěn, ale pořád to jaksi viselo ve vzduchu. Nyní je to pro mne až neskutečná volnost, kterou si patřičně užívám, no není to báječné? – spokojeně se usměje –
NzL: To tedy báječné je! Třeba se toho také někdy dočkám! – směje se – Jak jste spokojen s prací, kterou v zastupující funkci odvedli kolegyně Larstonová a pan Williams? Je něco, za co jste na ně pyšný, a naopak něco, co mohlo být uděláno lépe?
NE: Jsem spokojen plně, dost jsem se děsil, že škola po mém návratu bude vypadat tak, že ji ani nepoznám. Původně jsem proto chtěl tak trošku pravidelně kontrolovat, co se děje, ve skutečnosti mě ale cesta tak zaměstnala, že se tento záměr nikdy nenaplnil a ani samotní zástupci ředitele kolikrát řadu měsíců nevěděli, kde vůbec jsem. A musím říci, že si oba vedli skvěle. To je i důvod, proč jsem funkci ředitele školy nyní předal tak snadno a s lehkým srdcem. Myslím, že nemohla být svěřena do lepších rukou, než jsou ty pana Williamse.
NzL: To souhlasím! Po předání školy zastupující Larrie Larstonové v březnu 2013 jste oznámil, že nastupujete Cestu čar – jaká byla? Jaké jsou Vaše pocity a zážitky? Splnil jste si třeba nějaký sen či tajné přání? A vůbec – splnila Vaše očekávání?
NE: Nadmíru, postupně jsem navštívil řadu světů, čarovných cizích říší, snů a sfér mezi světy i ty před nimi, za nimi a vedle nich. Do některých jsem jen nakoukl a zdržel se jen opravdu krátce, v jiných déle a z některých jsem vyvázl jen tak tak v poslední chvíli. A patrně mé zkušenosti z Cesty jsou i důvodem, proč mi Ministerstvo nabídku učinilo. – odmlčí se a trochu otřese – Bylo toho opravdu mnoho, dobrého i toho děsivého, a jen zlomek je sdělitelný slovy. – usměje se a zajiskří mu v očích – A kdo ví, třeba se nějaká ta zkušenost či tajemství z jiného světa uplatní i u nás na hradě, koneckonců třeba i takoví magíci vznikli po mém návratu z jedné mé dřívější, avšak kratší, cesty do jistého alternativního magického světa.
NzL: A měl jste čas na své koníčky a na odpočinek?
NE: Čas od času ano, párkrát jsem se zastavil a jen tak lelkoval ve velice příjemných světech s nekonečnými plážemi a jednou dokonce i objevil sféru plnou vřících sopek. Sledovat ty obrovské síly bylo opravdu fascinující, i když naneštěstí byl ten svět obydlen i dosti nepříjemnými démony, takže nějaké delší setrvání bylo poněkud nepohodlné.
NzL: – snaží se ukočírovat udivené oči, které jí lezou z důlků – Jaké byly pocity po návratu do Bradavic? Dokážete popsat, co se ve Vás dělo?
NE: Návrat do Bradavic? To byl návrat domů se vším všudy. Hrad, to je prostě… domov. A opravdu mě potěšilo, že jsem zde nalezl ty stejné kolegy a kolegyně, kteří tu byli, když jsem odjížděl.
NzL: Mám poslední dotaz – mladší ročníky už se asi nechytnou, dojde-li na Vaši kachničku. Mohl byste připomenout, kde se vzala, a povědět nám, jak se to s ní má aktuálně?
NE: Ach má kachnička, … Je tomu už dlouho, co jsme poměrně nerozlučně spjati. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera. Zrovna jsem plul lodí v rámci expedice do Egypta, když se stalo to neštěstí a loď se začala potápět. – dramaticky mávne vzduchem, až z konvičky na čaj vyšplouchne voda – Všude obrovské vlny a ta mořská nestvůra stahovala jednoho člena výpravy za druhým pod mořskou hladinu. – ztiší hlas – Tenkrát jsem měl opravdu namále, pamatuji si, že jsem zrovna prováděl nějaké složité lokalizační kouzlo a byl jsem značně vyčerpán. – drcne do stolu, až čajové šálky povyskočí – A v tom jsem ji uviděl – malinká žlutá gumová kachnička, která se zmítala uprostřed toho strašlivého divadla. Skoro bezmyšlenkovitě jsem udělal to, na co ještě moje síly stačily, a seslal zvětšující se kouzlo. Kachnička vyrostla, já se z posledních sil vyškrábal z vody na její hřbet a z bezvědomí se probral až dobrých pár hodin a několik desítek mil od toho strašlivého místa zkázy. Mnohokráte jsem o tom přemýšlel i se radil s jinými mocnými mágy, ale nikdy se nepodařilo uspokojivě vysvětlit, co se vlastně stalo. Zřejmě v té vypjaté chvíli, kdy všude okolo umírali lidé i kouzelníci, spolu se zvětšovacím kouzlem kachnička obdržela i něco nečekaného… Svou vlastní vůli. No a od té doby jsme spolu. – zakření se – Jo, jo, to byly časy, vlastně věděla jste, že jsem právě tenkrát z Egypta přivezl i mumii Tut-anch-amona, o kterou teď občas studenti pečují v Prasinkách?
NzL: – přemýšlí, jestli navrhnout panu Elénére sepsání nějaké dobrodružné zážitkové knihy, protože by na ni určitě klidně stála frontu – To jsem netušila! A je to báječná příhoda, která čtenáře určitě vtáhne! Zároveň je to krásná tečka za naším povídáním. Moc Vám děkuji, že jste si na mne udělal čas, rozhovor s Vámi byl pro mne nejen velkou ctí, ale i příjemně stráveným časem.
NE: Reakce jsou jen polovinou rozhovoru, neméně důležitými jsou i otázky a na ty Vaše je radost odpovídat. Bylo mi potěšením.
NzL: Mně taktéž. – lehce ukloní hlavou – Přeji Vám mnoho zdaru v nové funkci!
Milí čtenáři, co říci závěrem – pokud jste dočetli až sem, jistě už teď víte, jak příjemný čas je ten strávený s bývalým ředitelem naší školy – Nimrandirem Elénére. Budete-li mít někdy příležitost, nechte si povyprávět některý z dobrodružných zážitků z jeho ještě dobrodružnějších cest! Prozatím mu popřejme mnoho úspěchů!
Pro Denní věštec
Niane z Libelusie