Do koled, vánočního šramotu a koulovaček promluvil i jeden z nejstarších obyvatel našeho hradu. Pamětník mnoha událostí a tichý svědek všeho, co se na chodbách šustne – brnění.
Rach! Křach! Skříp… Nikdo mě dlouho nenamazal, natož aby mě někdo vyleštil. Je mi už pár století a studenti kolem mě chodí každý den. Nikdo si mě téměř nevšimne. Aby taky jo. Brnění většinu svého času plní funkce lapače prachu nebo skrýše pro Protivu. Pamatuji si ale, jak jsem jednou prokázalo, spolu s dalšími brněními, službu naší škole. Bylo to už… dávno. Byla to ta slavná bitva o Bradavice. Všechna brnění ožila a šla do boje, jako jeden muž. „Konečně k něčemu jste!“ prohlásil tenkrát někdo. Ale my jsme byli přece celá ta léta. Nikdy žádné brnění nemělo dovolenou, ani o prázdninách. Nikdy jsme si nemohli dojet do platnéřství na vyklepání nebo pro nové hledí. V ty dny jsme byli všichni jen to brnění, na které sedá prach.
Jak pak ale byli všichni rádi, když jsme v ten slavný den seskočili z podstavců a šli bránit školu, jak nám velela naše povinnost a tehdejší zástupkyně ředitele. Tenkrát jsme z toho všichni měli bez nadsázky Vánoce. Teď se tomu možná zasmějete, ale bylo to vážně tak.
S Vánocemi to souvisí možná víc, než si myslíte. Možná znáte hodně lidí, na které během roku zapomínáte. Vzpomenete si na ně jen párkrát do roka, nejčastěji během Vánoc. Je to pěkné, že Vánoce sbližují, ale stejně sbližovala třeba i bitva o Bradavice. Pamatujete, jak po vítězství Harryho Pottera nevyhnali z Bradavic Malfoyovi? Bitva, stejně jako Vánoce, obměkčí lidi. Na den, dva nebo týden. Ježe rok má více dní. Právě během nich je snad důležitější než na Vánoce nezapomínat na brnění jako jsem já a umět odpouštět Malfoyovým.
Ať tak, nebo tak. Brnění tu bude stát dál. Sem tam zaskřípe, ale jinak bude dál chytat prach a čekat, kdy zase přijde jeho čas.
Brnění, vstupní síň u schodů dole, vpravo.