Rozhodl jsem se převyprávět Vám příběh sepsaný jedním z mých dávných předků, aby činy hrdinů tohoto příběhu nebyly zapomenuty.
Při hledání jednoho pergamenu jsem otevřel zásuvku otcova pracovního stolu a nalezl v ní starý deník.
Začal jsem jej číst.
Nevěděl jsem kdo byl jeho autorem ani jak se dostal do otcova stolu.
Ale dosti mého úvodu.
Snad jen, že jsem tento příběh doslovně přepsal.
Na druhé straně tvrdých desek byla patrně napsána předmluva.
Tento příběh jsem nalezl při prohlížení pozůstalosti po člověku jménem Richard z Darkwoodu, o kterém jsem se až po jeho smrti dozvěděl, že byl můj strýc.
Nepoznal jsem ani svého otce, který zemřel před mým narozením. Nikdy jsem se nedozvěděl nic o svém otci ani o jeho rodu.
Matka mi celé dětství odmítala cokoliv říci o mém původu. Kdykoliv jsem se zeptal, začala plakat a prosila mě, abych jí svými dotazy netrápil.
„V den, kdy dosáhneš plnoletosti, ti vše prozradím. Dozvíš se vše o tvém otci i tajemství jeho života a rodu.“
Každý rok o mých narozeninách jsem se pokoušel maminku přesvědčit, aby mi alespoň něco prozradila, ale marně.
Dostával jsem stále stejnou odpověď. Většinou potom matka odběhla do svého pokoje, zamkla se a plakala mnohdy celou noc.
1. stránka deníku
Dva dny před mými sedmnáctými narozeninami jsme s matkou večeřeli v kuchyni. Byli jsme sami a tak jsme si vystačili s malým stolečkem pod napůl otevřeným oknem.
Při večeři jsme probíraly poslední přípravy na oslavu. Bavili jsme se o tom, zda na tuto oslavu přeci jen nemůžu pozvat alespoň některé ze svých mudlovských kamarádů, když v tom někdo zabušil na naše dveře.
Odložil jsem vidličku s nožem a vstávaje od stolu jsem odstrčil talíř s nedojedeným karbanátkem.
Hodiny ukazovaly půl deváté. Nebyli jsme zvyklí na pozdní návštěvy. Otevřel jsem dveře a radostně vykřikl. Na prahu stála babička Hildegarda. Měl jsem moc rád maminku mé matky. Byla jedinou příbuznou, kterou jsem měl, a vždy na mě byla moc hodná a stále se usmívala. Dnes však ne. Nevěděl jsem co se děje. Babička si uvědomila můj pohled a rychle se usmála. Jednou rukou mi podala cestovní brašnu a druhou mne láskyplně pohladila po vlasech. Vzal jsem brašnu a zamkl dveře.
Babička mezitím vešla do kuchyně a pozdravila se s maminkou. Maminka mávla hůlkou a na stole se před usednuvší babičkou objevil šálek husté bílé čokolády, kterou babička zbožňovala. Babička se napila a pronesla: „Richard umřel!“
Maminka zbledla a poslala mne spát. „Mami, já nechci, nech mě ještě tady. Babi, kdo je Richard? Richard je tv..“, „Mami, neříkej mu to“, vpadla ji zlostně do řeči mamka. „Uklidni se, Megan. Morty je už téměř dospělý. Babi, babi, kdo je Richard? Richard je, vlastně byl tvůj strýc, bratr tvého otce.
Ustrnul jsem. Ze strnulosti mě vytrhla ostrá mamčina slova. Morty, běž spát. Rozhodl jsem se ji poslechnout. I já jsem potřeboval tuto nešťastnou, přesto neuvěřitelnou novinu vstřebat. Rozloučil, jsem se a popřál matce s babičkou dobrou noc, přestože jsem si byl stoprocentně jistý, že tuto noc bude klidně spát jenom babička.
Vyšel jsem po schodech do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Lehl jsem si na postel, podložil hlavu polštářem a opřel si bradu o lokty a začal přemýšlet.
Byl jsem rozpolcen, hlavou se mi honily zmatené myšlenky. Na jednu stranu jsem se chtěl zoufale vrátit zpátky do kuchyně abych mohl vyslechnout další informace.
Na straně druhé, smutek matky a její bílý obličej svědčil o tom, že bych jí jen návratem a snahou vymámit z babičky imformace značně přitížil. A to jsem nechtěl.
Hodiny v mém pokoji potichu odbíjely devátou. Vstal jsem z postele a šel jsem se podívat z okna. Pouhé malinké vyklonění mi dávalo možnost zjistit, zda mamka je ještě v kuchyni. Uvnitř se ještě svítilo. Odvrátil jsem se od okna a opět usedl na postel. Přemýšlel jsem už jen o zámince vloudit se zpět do kuchyně.
A pak jsem nato přišel. Bylo to nesmírně jednoduché, jak jsem si jen mohl na to nevzpomenout. Nic nebylo jednodušší než sestoupit zpět do kuchyně, otevřít dveře a poprosit maminku o něco k jídlu, vždyť jsem díky babiččinu příjezdu nebyl ještě po večeři.
To rozhodlo. Vstal jsem z postele a vyšel z pokoje. Nechtěl jsem jít potichu. Naschvál jsem podupával a využívaje osvědčené vrzáče, sešel jsem po schodech a zaklepal.
Pokračování příště