Oslavili jsme 20. narozeniny našeho hradu srazem v Praze

Letošní rok je pro náš hrad výjimečný, slaví totiž 20 let od svého založení, a tak se k této příležitosti potkalo několik studentů a zaměstnanců v Praze na výjezdním semináři, aby to oslavili. Jak sraz probíhal, kdo dorazil a o čem se účastníci srazu bavili, si můžete přečíst o pár řádků níže.

V sobotu 15. 6. 2024 se uskutečnil pražský sraz k oslavě 20. výročí založení našeho hradu. Organizaci si vzal na starost pan Filius Orionis a už takto ze začátku musím říct, že se mu to velmi povedlo. Všem účastníkům se sraz líbil a vy si nyní můžete přečíst, jak probíhal. Možná vás prvně bude zajímat, kdo všechno dorazil, 20. narozeniny společným setkáním (i když někteří jen na chvilku) přišli tedy oslavit Annya Liddle, Any Dawson, Aya Watanabe, David Lopez, Elysion Blackmoorová, Emily Moonová, Filius Orionis, Martin Matýsek, Midar Kilahim, Mintaka Orionis, NaSaŠí Jackson, Nimrandir Elénére, Susan Cooková, Tarabas Orionis, Uhnilti Orionis a nejmladší účastník srazu a budoucí nadějný student naší školy Draco Orionis.

(Uhnilti Orionis, Mintaka Orionis, Draco Orionis,
Midar Kilahim,Any Dawson a Annya Liddle luštící první šifru)

Poté, co se část z nás potkala v 9:30 na Hlavním nádraží a chvíli nato přivítala i organizátora srazu, čekal nás první bod programu – šifrovací hra, která nás vzala na krátkou procházku nejen po Praze, ale i po významných okamžicích hradní historie. Aby se k šifrování dostal každý, rozdělili jsme se do tří týmů – první tým tvořila madam Mintaka, Uhnilti a Draco, další trojice byla ve složení slečny Any, pana Midara a Annyi a pak se dali dohromady Aya, Emily a Matýsek. Pravidla hry byla jednoduchá – otevřít obálku, vyluštit šifru, podle vyluštěného hesla dojít na určité místo a tam podle instrukcí z předchozí šifry přijít na to, jakou obálku (s jakým číslem) otevřít a luštit dál. A tak jsme u svatého Václava počítali sloupky kolem pomníku nebo dělili číslo poštovní schránky 45. První šifra byla taková motivační, hravě jsme si všichni poradili s doplněním jmen zakladatelů a odhodlaně se vrhli na další šifru aka „Nekro šifru” nebo „takovou tu s těma hroznýma hadama“. Ta nás potrápila asi nejvíce, ale i na tu jsme nakonec přišli, minimálně tedy tým Ayi, Emily a Matýska a rodiny Orionisových. Ti totiž luštili bok po boku a společně prošli celou hru, zato tým Annyi, pana Midara a slečny Any se vydal jinou cestou a během hry jsme je od této šifry již neviděli.

(Aya Watanabe, Emily Moonová a Martin Matýsek
luštící první šifru)

Cílem hry byla restaurace, do které jsme dorazili chvíli před dvanáctou, přesně včas na oběd. Před ním nás ale čekala ještě finálová šifra, se kterou si o chvilku rychleji poradil tým Ayi, Emily a Matýska, v těsném závěsu pak byl tým rodiny Orionisových. Na výhru jsme ale nehráli, jak řekla madam Mintaka, „kdo si pěkně zahrál, ten vyhrál” a vyhráli jsme všichni, neboť šifrovací hra se panu Filovi opravdu povedla. Chvíli nato, co jsme mu sdělili cílové heslo, se v restauraci objevilo slunce naše nejjasnější, pan ředitel Nimrandir. Možná se přece jen hrálo na výhru, kdo řekl heslo, tomu se zjevil pan Nim. Po něm pak dorazil i poslední tým (Annya, pan Midar, slečna Any), který si udělal zastávku ve výborné kavárně, kde úspěšně vyluštil všechny šifry. Pak už jsme byli kompletní a navzájem si sdělovali dojmy a pocity ze šifrovací hry. O jeden z nich se s vámi také podělím, nelze nezmínit, jak při čtvrté šifře Draco navrhl jako řešení slovo „kříženci“, to to nakonec překvapivě nebylo, ale něco mi říká, že možná Moudrý klobouk u něj bude uvažovat podobně jako tehdy u Harryho Pottera, zda by pro něj nebyla náhodou lepší jiná kolej než rodinná tradice Nebelvíru.

(Průběh šifrování)

Do restaurace za námi dorazila také Elysion a chvíli po ní pan David se slečnou NaSaŠí a dvěma malými skřítkami, které třeba také za nějaký ten čas budeme potkávat na škole, třeba v Mrzimoru s tetou Emily, která v té době bude určitě stále studentkou. V restauraci jsme si všichni dali dobrý oběd a probrali vše možné od cestování, mudlovského života, krás Plzně, Brna i Prahy až po naši školu. Nejžhavějším tématem byl vznášející se plnovous Emily, která aspoň po několika letech konečně viděla svůj obličej, ale z toho, že vedle ní poletuje její plnovous, příliš nadšená nebyla. Podobně se všichni tvářili na sépiové zbarvení hradu. Uhnilti to zařadil do svého seznamu otázek, které po dobu čekání na oběd pokládal panu řediteli. Ten s milým úsměvem odpověděl, že hrad takto vypadá, „protože už je prostě hrozně starý“. Tomu jsme se všichni zasmáli a pokračovali v debatě o hradě a vzpomínání na staré časy. Ze vzpomínání nás vytrhla zábavná aktivita Draca, který se zabavoval sešitem se samolepkami ze starověkého Egypta. Dostal ho pak do ruky Uhnilti s Ayou, což vedlo k tomu, že každý skončil se samolepkou na tričku, která některé až překvapivě vtipně vystihovala. Emily z restaurace odcházela se samolepkou „sarkofág“, Matýsek hrdě nosil označení „posmrtný“, pan Nim nemohl dostat nic jiného než samolepku „neuvěřitelný“, na Elysion jsme nalepili slovo „příprava“ v naději, že se třeba začne připravovat na NKÚ nebo aspoň návrat z mrazákolandu, slečnu Any jsme označili za „jeden z divů světa“ a pan Midar si odnesl samolepku „zpátky do doby před 3 400 lety“, což všechny velice pobavilo.

(Emily Moonová a Aya Watanabe se samolepkami,
doporučujeme přiblížit poklepnutím)

Ve smíchu jsme pokračovali i v čajovně, kam jsme se po obědě přesunuli a kam za námi dorazila Susan. Hlavním tématem byl opět náš hrad, tentokrát famfrpál a kagíci. Pan Filius se nechal slyšet, že by za žádnou cenu nechtěl kagíky pro zaměstnance, u stolu jsme je za něj ale všichni odhlasovali, tak kdo ví, třeba se jednou stanou skutečností a panu Filovi bude v deset večer cinkat dc-krb, ať jde porazit bubáka do starého kumbálu. Stejně nepravděpodobnou novinkou jako fialoví kagíci jsou i nová košťata na famfrpál – další z témat naší velice zábavné debaty. Košťata existují, ale jsou prý tak drahá, že by na ně neměl ani pan Filius, možná ani kdyby spojil konto s madam Mintakou. Kdyby se ale náhodou na trhu objevila, sborovna by záhy byla nejbohatší i s těmi pár galeony, které se jim na kontě třpytí. Pan ředitel dokonce navrhl, že by k těmto drahým košťatům ještě znovu zavedl lámání košťat během famfrpálových zápasů, což by asi nebylo tak legrační, jako nám to v čajovně přišlo. Od košťat jsme na chvíli přešli k vážnějšímu tématu, pan ředitel nám svěřil vymýšlení zadání vstupní eseje pro nadcházející registraci. Dali jsme hlavy dohromady a vzpomínali, co měl kdo za téma, když se přihlašoval na hrad. Většina si to ale nepamatovala, neboť nastoupila na hrad v dobách, kdy ho ještě polovina ani nestála. Nakonec jsme ale s tématem přišli, nápad se zrodil v hlavě slečny Any a všichni jsme ho nadšeně odhlasovali. Zda opravdu projde a nováčci o něm budou psát ve svých esejích, uvidíme v registraci.

(Část účastníků srazu v čajovně)

Stejně jako minulý celohradní sraz i dnes došlo na osobně mou nejoblíbenější část srazu – statistiky pana Nima. Dozvěděli jsme se tak, kolik bylo v minulém měsíci utraceno peněz na Příčné ulici a kdo jich utratil nejvíc (to nám pan ředitel neprozradil úplně, ale své tipy máme!), kolik bylo vyplaceno za soutěže a výplaty zaměstnanců, kolik peněz se našlo v Ďáblově jámě a utratilo v Kouzelném kadeřnictví, kolik bylo uděleno magíků (nejčastěji byl udělen magík Písař), bonusových bodů a spoustu dalších zajímavostí. Vypadalo to, že má pan ředitel přehled naprosto o všem, dokud nedošla řeč na žábu, která zmizela v přenosné bažině. Annya zmínila, že přenosnou bažinou chtěla potěšit slečnu Barbaru, jelikož tam je ta rozkošná žabička, ale k jejímu nemilému překvapení tam žabička nebyla. Pohltily ji magicky posunuté vrstvy, které si zahrávají i s plnovousem Emily? Kdo ví. Následující téma bylo podobně neveselé, vzpomínali jsme na to, jak zemřeli naši aktuální i bývalí kolejní duchové, což na druhou stranu bylo i zajímavé. Co také mohlo být zajímavé, byly drby z jednotlivých kolejí, na které se celý sraz ptal pan Filius. K jeho smůle ale Emily nebyla v mrzimorské kolejce, ani nepamatuje, Aya kolejním životem již téměř nežije, Annya se za Zmijozel raději nevyjádřila a Nebelvír nám sdělil nejvíce očividný „drb“, že se jim moc nedaří v kagících. Zato se ale pochlubili svými nadupanými srazy, které jim minimálně já závidím a posílám pochvalu každému, kdo se na nich u nich v koleji podílí.

Jedna velká pochvala také míří panu Filovi za organizaci skvělého srazu a ještě lepší šifrovací hry, kterou si můžete vyzkoušet i vy, stačí hůlkou poklepnout na toto slovo. Sraz jsme si všichni užili a ve večerních hodinách jsme se rozloučili se slovy „tak za dalších 20 let!“, což některé z nás oprávněně vyděsilo. Na druhou stranu ale všichni doufáme, že tu s námi hrad bude co nejdéle, klidně těch dalších 20 let. Přejeme hradu vše nejlepší ke 20. narozeninám, děkujeme zakladatelům za založení, všem bývalým ředitelům za udržování a panu Nimovi za péči a čas, který hradu věnuje, a že díky němu stále stojí a rozvíjí se. Sem tam hrad sice i padá, ale co byste od něj chtěli, „je už prostě hrozně starý“. Tak opatrně, ať nám vydrží!

Pro Denní věštec
Aya Watanabe