První dny se to ani nezdálo, když bylo deštivo a pořád pod mrakem. Ale postupně se začalo rozjasňovat a teplota stoupala. Se vzrůstajícím množstvím potu rostla i chuť být co nejvíc u vody. Co s tím?
Vítejte u třetích zápisků z mudlympiády. Jak dny plynou, roste množství lidí v Paříži, množství sportů, které jsou zajímavé, ale také se začínají objevovat události s medailovým ceremoniálem na konci.
Letošní mudlympiáda byla, co se týče českých medailí, tou slabší. Hned zkraje jsme doufali v jednu příležitost, a to na vodním slalomu. Jak jsem už psal v předchozích zápiscích, organizace přepravy nebyla tak katastrofální, ale bylo by co zlepšovat.
Závodiště vodních sportů se nacházelo na samotném okraji Paříže, kam jsme mudlovskou dopravou cestovali neuvěřitelnou hodinu a půl pod zemí. Ze samotného západu na samotný východ. O zábavu na půl dne postaráno.
Když jsme přijeli do naší cílové stanice, ani jsme netušili, že nás čeká ještě půlhodinový pochod davem na závodiště. Tentokrát nás to už nepřekvapilo, takže jsme byli vybaveni vodou, svačinkami, a hlavně dobrou náladou.
Na vodních sportech jsem ještě nikdy nebyl a musím říci, že dráha, nebo jak to nazvat, podle mě vypadala dost nebezpečně. No posuďte sami! Nedokáži proto pochopit, jak si čeští sportovci mohli stěžovat na to, že je to moc jednoduché. Já bych se tam jistojistě utopil.
A proč si své poprvé neužít ještě víc? Například tak, že jsme na sluníčku seděli neuvěřitelných 6 hodin. Z toho člověku vyhládne, proto jsem si řekl, že vyzkouším jeden z místních stánků a ochutnám nějakou místní olympijskou specialitu. Hot dog! Teplého psa jsem tedy ještě nikdy neměl, tak mě zajímalo, co to je. Když jsem si to objednal, tak se ptám, jaké je v tom maso. A odpovědí mi byl tázavý pohled: „Maso? V tom maso není, to je vegetariánský hotdog.“ Byl jsem doslova zklamán…
Po tomto zážitku jsem se zařekl, že už budu raději jíst normálně, masově. Na druhou stranu – chuťově to špatné nebylo. Ale maso je maso. (Omlouvám se všem vegfanouškům!)
V místním vedru jsme doufali, že nás přítomnost u vodní plochy ochladí. Nic takového se nestalo, proto jsme se rozhodli vyzkoušet jinou taktiku a jít někam, kde vodu neuvidíte ani z dálky. Co třeba takový tenis?
Já osobně jsem na sporty levý a obecně je moc nesleduji. Ale kdo by se nechtěl podívat na Roland Garros? Však to samo o sobě už nějaké jméno je. A tak jsme vyrazili směr podpory českých sportovců.
Dneska jsme ale začali mít pocit, že v momentě, kdy jsme přímo na místě a fandíme Čechům, projedou to na plné čáře. Potvrdilo se nám to na slalomu, potvrdilo se nám to na tenise. Už jenom tím, že z druhého zápasu (smíšená čtyřhra, což – jak jsem se dozvěděl na místě – znamená, že hrají proti sobě dvě dvojice, muž se ženou), na kterém jsme nebyli, jsme získali zlato. No, prostě když tam nejsme, daří se nám. A to jsme prosím nepoužili žádná zaklínadla!
Po tomto zážitku jsme si raději řekli, že zkusíme další taktiku – jít fandit týmu, který není z Česka, na sport, na kterém nemáme zastoupení. Volba padla na basketbal. Takže hurá do Lille na zápas Kanada–Španělsko!
Na to, že basketbal nesleduji, musím říci, že to byl opravdu skvělý zápas. Neuvěřitelná atmosféra, maximální energie a napětí od začátku až do konce. Přesně o tom jsou tyto sportovní události – fanoušci dokáží vytvořit takové prostředí, že fandíte s nimi. Týmu, který ani neznáte.
KANADO GO!
Pokračování příště.
Pro Denní věštec
Midar Kilahim