Cestovní deníky se plní. Zápisy psané v rychlosti, škrabopisem, úhledně, psacím i tiskacím písmem často obsahují velmi zajímavé myšlenky, dobrodružné zážitky a důležité poznatky. Nechybí nejrůznější fotografie, známky, razítka – zkrátka všechno, co se dobrovolníkům podaří v zemích získat.
Věděl jsem, že tenhle úkol nebude nic snadného. Ale nečekal jsem, že hned v začátku budu mít problém a bude mě stát mnoho sil pokračovat. U talíře restovaných ploštic jsem měl co dělat, abych nezačal zvracet. Bohužel jsem potřeboval pomoc místních a odmítnout jejich pohostinnost by se nevyplatilo. Člověka to nutí si uvědomit, jak se má dobře, že má denně na stole normální jídlo… Něco málo jsem snědl, abych neurazil. Ale pak jsem potají ve svém pokoji vytáhl jednu ze svačin a v duchu děkoval tomu, koho napadlo přibalit nám trvanlivé potraviny. Doufám, že to nejhorší už mám za sebou…
Velmi brzy vyšlo najevo, že se ve světě začíná tvořit skupina nesouhlasící s postupem Ministerstva kouzel. První zmínka přišla od dobrovolnice, která se snažila najít stopy v Jižní Americe. To bylo poprvé, kdy se lidé dozvěděli o existenci Hnutí za podporu života nočních můr.
Konečně jsem se dostala do Jižní Ameriky a nepřestávám se divit. Místní indiáni se snaží všemožně zabránit postupu pátrání. Tvrdí, že uniklé sny mají právo na život tak jako každý jiný. Přestože argumentuji, že po jejich útocích upadají lidé do věčného spánku, odmítají pomoci a hází mi klacky pod nohy. Místní průvodce mi sice pomáhá, ale sám říká, že mozkomory taky nezabíjíme. Asi ho i chápu, jenže mozkomory jsme dokázali ovládnout. Zato oživlým nočním můrám se nedá čelit…
Postupem času byla v zápiscích znatelnější únava, pocity zoufalství a myšlenky na rezignaci na úkolu, který se zdál nesplnitelný. Přesto se objevily chvíle, kdy se jim podařilo užít si chvíle neplánovaného klidu a zábavy.
Nejdřív jsem nadával, když jsem zjistil, že tu probíhá Aomori Nebuta. Ale musím říct, že bylo skvělé na chvíli se zastavit a přestat se honit. Ten úchvatný pohled na monstrózní osvětlené Matsuri nikdy nezapomenu. Nakonec jsem rád, že jsem se zastavil a načerpal trochu sil. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak moc unavený už jsem. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Neustálé ohlížení se, jestli nemám v patách členy toho Hnutí, by člověka umořilo. Někdy mám pocit, že jde o boj s větrnými mlýny. Jeden den rozdám stovky lapačů snů, abych se o několik dnů později dozvěděl, že Hnutí dané místo napadlo a většinu lapačů se mu podařilo zničit. Myslel jsem, že bojují za právo na život nočních můr. Ale tohle? Vždyť tak nechávají lidi bez ochrany. I kdybych souhlasil s tím, že noční můry mohou žít, tak přeci nechci, aby lidé upadali do věčného spánku, a udělám cokoliv, abych tomu zabránil. Takže jsem se musel na místo vrátit a předat další lapače snů. Tentokrát jsme se pokusili je i očarovat, aby na první pohled vypadaly třeba jako obraz nebo pověšená fotka. A to není vše, co Hnutí předvádí. Včera jsem dorazil na místo, kde měla být připravená košťata pro další přesun, a všechna byla rozlámaná!
Někdy museli dobrovolníci provádět přesuny tak rychlé, že neměli dostatek času na pečlivé balení svých zásob. Což samozřejmě vedlo k nepříjemným situacím, které bylo nutné řešit.
Mapu, sbalit si máš jako první mapu. Vždycky u sebe nos mapu a nikdy ji nevyndávej! Nebo dopadneš jako já… Musela jsem rychle utíkat před Hnutím a v tom zmatku jsem nechala svoji cestovní brašničku (vlastní, neočarovanou), ve které jsem celou dobu nosila mapu. Hnutí začíná být agresivní a útočit nejen fyzicky, ale i pomocí kouzel. Tohle nebyl můj první konflikt s nimi. V předchozím se mi jeden ze členů vysmíval do obličeje. Že prý čím víc nás napadnou a zraní, tím méně lidí bude v terénu a ministerstvo bude muset posílat své lidi, takže nebudou mít čas na výzkum. Dávejte si na ně velký pozor!!!
Jinak bez mapy bych v australské divočině byla kompletně ztracená. Jídlo a pití jsem sice měla, ale nevěřím, že bych dokázala přežít v divočině. Mám pocit, že každé zvíře tu má za cíl mě zabít. Nebýt úžasných Aboridžinců, asi bych se nedostala do bezpečí. Až bude po všem, musím se sem vrátit a nějak se jim odvděčit. Ale teď se jdu pořádně vyspat. Dva dny bez odpočinku si začínají vybírat svou daň.
Cestování však přinášelo i nečekané situace a ukázalo, že lidé jsou šikovní a umí si poradit za jakýchkoliv situací. A byť to někdy může vypadat, že si nejsou ochotni pomáhat, krize vždy ukáže to, co se v nich nakonec skrývá. A tak při putování Evropou s radostí vkládáš zápisek do deníku, za který budou na ministerstvu rádi.
Cestou se mi podařilo blbě došlápnout a podvrtnout si kotník. Naštěstí jsem narazil na úžasnou rodinu, která mě vzala k sobě domů, nohu ošetřila a nechala mě vyspat v jednom z prázdných pokojů. Ráno po probuzení jsem se cítil tak odpočatý jako už dlouho ne. Zmínil jsem se Patrikovi – hlavě rodiny – a ten řekl, že to je díky posteli, ve které jsem spal. Dokázal ji nějakým způsobem očarovat tak, že dodává lidskému tělu vše, co potřebuje. Prý mu to pomáhalo s péčí o jeho matku, když byla upoutaná na lůžko. Dokonce po určité době postel sama provede masáž svalů, které tak ani při dlouhém ležení neatrofují. Myslím, že takové postele by byly skvělé pro ty chudáky, kteří upadli do věčného spánku. Patrik souhlasil, že ministerstvu své znalosti poskytne.
S plnými silami se loučíš s Patrikem a jeho rodinou a vyrážíš dál po stopách nočních můr.
Se třetí částí přichází rovněž výstavka, která se sestává z vybraných vypracování prvního kola. Rádi bychom jen řekli, že nám dělají vaše díla velkou radost a těšíme se na všechna další!
Kdo ještě nemá ve svém cestovním deníku svůj cestovní pas, může se těšit v nejbližších dnech. A pokud občas trvá, než vám nahrajeme suvenýry z jednotlivých oblastí, nebojte se, neignorujeme vás – jen v prvním kole jsme prohlédli a zhodnotili zhruba 120 formulářů. Pokud je však nějaký problém s vypracováním, někteří možná už víte, že se snažíme reagovat opravdu obratem, abyste měli čas na přepracování.
Jak už jste si všimli, tak v postelích na vás čekají odměny, úkoly, herní výhody, různá moudra a rovněž herní nevýhody. Proto vám přeji při výběru vždy šťastnou ruku!
Pro Denní věštec
Eillen McFir Elat a Amanda Wright