Rozhodla jsem se také přispět svou básní, byť trochu depresivní, doufám, že se bude líbit
Kolik je na světě temných dětí noci?
Kolik zlomených, ztracených duší, co nemůžou klidně spát?
Nikdy je k spánku neuloží nikdo, kdo řekl by:
„Spi, já tě mám rád“
Řekl by:
„Spi, už nemusíš se bát.“
Kolik místa zabírají na světě?
Dvakrát dva metry na týhle planetě.
Dvakrát dva metry na hnusný skládce.
Z domu je vyhnal tyranský vládce.
Utápí smutek v alkoholu.
Ten ale nepomůže v jejich bolu.
Co zbývá ještě?
Co dělat dál?
Okouší drogu.
Kdo jim ji dal?
Andělská tvář a kdysi zlaté vlasy…
Co zbylo jí z její někdejší krásy?
Špinavá, zmuchlaná, zraněná leží…
Už ani nedýchá.
Už sípe stěží.
A pak, Ta s kosou, již nad ní stojí…
Pohladí oběť svou, ať se nebojí.
Vezme ji tam, kde bude mít klid.
Kde najde své místo
a bude smět snít.
Mrazí – Nevím, kde jste se inspirovala k této básni, ale opravdu z ní mrazí v zádech… Bohužel Vaše slova jsou mnohdy pravdivá… Opravdu moc krásně napsáno.
Re: Mrazí – Ani nevím, ale možná to způsobilo sledování dokumentárních pořadů o této problematice. Zvláštní je, že mě tato báseň napadla při koupání ve vaně.