Přemýšleli jste někdy nad tím, kdo je vlastně Severus Snape? Jestli někdy někoho miloval? Já pro vás našla odpověď….
Nebyl jsem vždycky takový, jakého mě znají studenti dnes. Odměřený, chladný a plný zášti. Kdysi jsem měl i srdce. Dokonce srdce, které dokázalo milovat. A milovalo. Tehdy jsem byl ještě chlapec a ona pro mě byla téměř bohyně. Byla světlo, které rozzářilo můj jinak celkem šedý život, kdykoliv jsem jí zahlédl, byť třeba jen na pár sekund.
Poprvé jsem si jí skutečně všiml ve čtvrtém ročníku. To už z nás ze všech pomalu přestávali být děti. Její krásné dlouhé vlasy barvy ohně mi tehdy úplně učarovaly. Vídal jsem ji často. Byla tak blízko a přitom tak vzdálená. Neustále obklopená svými přáteli a obdivovateli. Včetně toho mizery Jamese Pottera. Salazare, jak já toho protivnýho vejtahu nesnášel! Heh a nebyl jsem sám. Lilly ho taky nemohla vystát. V té době ještě rozhodně ne. Zrovna včera, při famfrpálovém zápase se před ní zase naparoval na tom svým velkým koštěti. Pche, stejně si tím určitě vynahrazuje nedostatky v jiné oblasti. Nejlepší na tom ale bylo, že když skončil zápas a ten protiva chtěl Lilly políbit, nakopla ho ona do citlivých míst a oznámila mu, že je idiot. Měli byste vidět, jak se tvářil. Ten pohled stál za všechno to utrpení, kterým jsem musel procházet, když si na mě dovolovali. Ale oni ještě poznají kdo je to Severus Snape!!
Jednou v noci, to už jsem ležel ve své posteli a přemýšlel, jak přežiju zítřejší den, mi na okno zaťukala sova a přinesla mi vzkaz. Odvázal jsem ho z její nožky a rozbalil. Skoro se mi zastavilo srdce, když jsem zjistil od koho je. Do nosu mi vnikla známá vůně vanilky a santalového dřeva. Její vůně. Chvějícími se prsty, jsem rozlomil pečeť a četl, co si ode mě královna mého srdce žádá. Psala, že má problémy v lektvarech a žádala mě, jestli bych jí nemohl doučovat. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a přečetl si vzkaz ještě jednou. Byla to pravda. Mé nejtajnější sny se splnily. Rozhodl jsem se, že se nejdřív musím trochu uklidnit, než jí odepíšu, a tak jsem to nechal na ráno, které snad bude moudřejší večera.
Noc utekla jako voda, připouštím, tak dobře jsem se dlouho nevyspal, a je tu ráno. Usedám za svůj psací stůl a píšu Lilly vzkaz, že pokud o to opravdu stojí, budu jí doučovat moc rád. Důkladně vzkaz skládám a přivazuji sově no nohu, aby ho doručila. Teprve potom se vydávám do Velké síně na snídani. Dnes se v ní ale spíš jen přehrabuji. Nedočkavě totiž očekávám Lillyn příchod. „Co když si to mezitím rozmyslela, našla si na doučování někoho jiného, nebo co když …“ myšlenky mi běží hlavou jako stádo splašených koní, když v tu chvíli vidím, její drobnou postavu, jak vchází. Paprsky slunce dopadající na její tvář, jí dělají ještě krásnější a ona kráčí přímo ke mně. Na chvíli úplně zapomenu dýchat.
„Mohu tedy přijít v pátek odpoledne, Severusi?“ ptá se mě a já jako v mdlobách přikyvuji.
„Dobrá, tak se budu těšit,“ usměje se na mě a políbí mě na tvář a odchází ke svému stolu.
„V pátek odpoledne,“ zopakuji si pro sebe a usměji se. Musím se na ten den připravit. Nesmím na nic zapomenout, nic zanedbat. Všechno musí být dokonalé…