Dethar si sednul na zem. Rozhlédl se po bitevním poli a po zbytcích obou armád. Bylo to děsivé. Tři dny krvavé řeže a taktiky. Nikdo nevěděl, jak to dopadne. Vyhráli, se strašlivými ztrátami,ale vyhráli… Jak řekl velitel.
K jeho uším se donesl onen nářek a smích mrchožroutů nad vydatnou hostinou. Nepřítel měl děsivou zbraň, jakousi tekutinu, která po dopadu na zem zplynatěla, dusila a po zásahu kůže zabíjela děsivou rychlostí. Někteří odolnější jedinci nebo ti, kteří měli prostě štěstí, přežili. Ale na jak dlouho? Půl dne, maximálně den… A umírali se strašlivou bolestí. Léčitel říkal, že se jim látka dostala do krve a postupně jim otravovala vnitřnosti. Bylo to boží prokletí… Toho jejich boha či bohyně, čert to vem! Promnul si oči a s námahou se zvedl.
Musí se postarat o své muže. Vydal se přes krátký úsek vyšlapané cestičky, která jakoby zázrakem přežila kopyta koní. Stáčela se do lesíka, byl tu? Nevěděl. Krajina během bitvy změnila svůj tvar pod útoky mágů i božích sluhů. Zahalil ho stín, tak vítaný před paprsky žhavého slunce. Ptáci? Tady? Divné… Že by nějaký trik nepřítele? Připravil se na možnou lest a pokračoval dál. Po chvíli se dostal na mýtinku. Nechápal, o tom přece musel vědět! Uprostřed byla studánka, kradl se podél stromů a vyhlížel. Nikde nic a nikdo. Přesto… Uprostřed mýtiny byl strom, lehce šuměl a zval k sobě blíž. Přistoupil a prohlížel si ho. Byl… jiný… „Dethare… Dethare… „ Šeptal. Cítil se jinak, ne, byl tam někdo jiný. V kůře viděl tvář. „Náš lid trpí… Trpí… „Šeptal mnohohlas. „Cizí Bůh zabíjí naše děti“ Detahr stál a uhrančivě naslouchal. Lesní duchové, mluví k němu! Nikdo netušil, že ještě existují. Stará víra zanikla, nebo spíše mizela v soumraku mýtů. Poklekl před stromem a sklonil hlavu. „Ano?“
Tvář se na něj zaměřila. „Lék dostaneš proti zhoubě našich dětí, však střež toto tajemství před cizí vůlí!“
Před Detharem se objevila rostlina, popínavá, s listy oranžovými, vzhledem i barvou připomínající plameny. Vedle nich byly plné rudé bobule. „Plody jsou lékem, listy jedem, kde krve hrdinné skápne, navždy tento dar bude! Běž!!“
Zmizeli… Detahr se probral z omámení, postavil se a rozhlédl. Posvátný háj… Netušil… Vzpomněl si na své muže umírající pod divým kouzlem cizího boha. Popadl rostlinu, opatrně za popínavý stonek a trhl… Míza byla jako krev. Rychle se však zacelila a začala pomalu opětovně rašit. Rozběhl se pryč, směrem k táboru a v duchu děkoval Lesním bohům za tento dar.