Každá práce, při které člověk přichází do kontaktu s dalšími lidmi je zajímavá. Alespoň tím jsem se utěšovala, když jsem nastoupila na pozici recepční. Za výše uvedeným tvrzením stále stojím, ale zároveň dodávám, že je to práce nesmírně náročná, vyčerpávající a stresující. Většinou vás totiž klienti vyhledávají, když něco není podle jejich představ. Taktéž jste první na ráně, kdo si vyslechne, jak to tady nefunguje a že nikde nic takového nezažili. Za pár dní se naučíte být „splachovací“ a nespokojené lidi s profesionálním úsměvem na rtech vyslechnete, ulevíte tak jejich trápení, ale obvykle jim nepomůžete. Ale to jim většinou vůbec nevadí – hlavně že svůj problém někomu řekli.
Na to, že jistě bude hůř jsem myslela, když na mě asi padesátiletá dáma začala řvát, jak to máme strašně drahé. Nechtěla jsem její řev přerušovat konstatováním, že cenu ovlivňuji zhruba stejně jako ona. Jistě by ji to jen popudilo a ona se potřebovala očividně vykřičet. A tak jsem flegmaticky nechala její zvučný hlas znít… Hůř ale bylo! A to hned za pár hodin. Tentokrát jsem to už skoro opravdu neustála. Na recepci za mnou přišel pán, že mají jakési „drtky“ v erární rychlovarné konvici. Šla jsem to zkontrolovat plna obav – už jsem si představovala, že předchozímu osazenstvu chaty nesedla večeře a její obsah bude v oné konvici. Ale nic takového se nedělo. V konvici byl obyčejný vodní kámen. To už jsem se lehce usmála nad lidskou hloupostí, ale pořád ještě jsem se chovala profesionálně. Pak ale ti samí lidé přidali ještě jednu výtku – nelíbily se jim erární hrníčky. To už jsem v duchu řvala smíchy a kousala se do rtu, abych paní lakonicky nesdělila, že míšeň ani porcelán po babičce nevedeme…
Ten večer jsem byla plná dojmů. A tak jsem psala SMSku o svých zážitcích s (blbými) lidmi kamarádce, která pracuje jako delegátka v Chorvatsku. Mimo jiné jsem jí sdělila, že tento materiál asi použiji na fejeton. Kamarádka mi odpověděla za pár minut. Psala mi, že její zážitky s nesmyslnými a přehnanými požadavky lidí by vydaly na čtyřsvazkový román a to by pořád ještě nebyla u konce.
Nevadí, já jsem skromná a stvořila jsem alespoň ten fejeton… Ale škodolibě se čím dál víc těším na kamarádčin nový čtyřsvazkový román!
pochopení – Drahá kolegyně,
jelikož jsem momentálně také na postu recepční – naprosto tě chápu a chci říci jediné – děkuji za tento článeček. Každý si myslí, jakáje to úžasná práce, ale ty temné stránky nevidí nikdo. Tak tedy s úsměvem do práce:-)