Báseň inspirovaná řeckou tragedií.
Nevěřím! Proč? Jak se to stalo?
V jediném okamžiku černé tíživé sukno spadlo.
Ta síla světla, jasnost barev, ostrost siluet.
Srazily mne na kolena a dali opět poznat bolest.
Z dáli se ke mně nese konejšivý hřejivý hlas.
Do dlaní se mi snesl zlatavý jemný vlas.
Vstaň! Zažeň svůj strach a vzhlédni přec!
Pán této říše tě uzdravil, již nejsi slepec!
Vstanu pln citů a splašených vzkříšených smyslů.
S lehkostí sobě neznámou oděn do stříbřitého chitónu.
Bohové milosrdní buďte pochváleni!
Za dobrotu, která vrátila mi ztracenou naději.
Euforie a bláznovství však zmizely tak záhy,
Když oči mé spatřily, jak nebožtíka do hrobu pokládali.
Přistoupím blíže a vzdám poctu poslední.
Než vstoupí do říše Hádovy, než přijde zapomnění.
Já však toho muže znám, skelné oči k nebi upíná.
Ta tvář rozdrásaná smutkem a bolestí je má!
Tak proto světlo spatřiti mi dovoleno bylo,
Neboť cestu mého života zbabělství ukončilo.
Oklamal jsem sám sebe, klamaly mě proklaté oči.
Tváře kolem mne vzpomínkami jsou a duši ničí!
Ne! Nechci je viděti, vraťte můj zrak do temnoty.
Uvrhnu sebe sám tam, odkud smrtí jsem unikl.
Uvrhnu sebe sám do samoty.