Nevím, jestli se to bude líbit, ale byla jsem v takovém zvláštním duševním rozpoložení a tohle ze mě „vypadlo“:-))
Temným domem procházela zcela tiše dívka v dlouhé bílé noční košili a nahlížela do prázdných pokojů. Když došla do koupelny, zavřela a zamkla za sebou dveře. V rukou svírala pomačkaný papír, tužku a žiletku. Postavila se před zrcadlo a pozorovala bledou tvář, rámovanou černými vlasy, viděla temné kruhy pod očima a oči zakalené smutkem a zoufalstvím.
Odvrátila se, protože se na sebe nechtěla dívat, a posadila se na okno. Vyhlédla ven a její oči se upřely kamsi do dálky. Pak se skolnila nad papír a začala psát.
„Je mi moc líto, že jsem vám toto provedla, ale už nemůžu jinak. Všechny vás moc miluju a nikdy na vás nezapomenu. Sbohem.“
Položila papír a tužku vedle sebe a pevně sevřela žiletku, která se jí zařízla do dlaně. Bolest však necítila. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak otevřela oči, ve kterých bylo pevné odhodlání. Podržela žiletku nad zápěstím levé ruky a po chvíli ji nechala klesnout..Dívka se opřela o zeď za sebou a hleděla ven.
Život z ní odcházel velmi rychle, ruka s žiletkou jí volně visela dolů a krev se vsakovala do bílé látky.
Tužka a papír spadly tiše na zem a po chvíli na ně dopadla žiletka. Tak tiše, že nikdo o ničem nevěděl…
Viděla své tělo, uvolněné a opřené o zeď, vypadala jako by spala, ale kaluž rudé krve tuto domněnku krutě vyvrátila. Po chvíli se na její tváři objevil uvolněný úsměv, který na něm za života už dlouho nebyl. Náhle spatřila jasnou záři, vycházející ze zdi. Naposledy pohlédla na své ztrápené tělo, otočila se a vešla za světlem…
…konečně klidná…
…smířená…
…uvolněná…
…na věčnosti.