autor: Linssi J. Cloverová, Zmijozel
Na úvod bych chtěla říct, že jsem téměř obětovala svůj krátký zelený život specielně pro získání informací k tomuto článku.
Byl zrovna moc hezký den, slunce svítilo a jak už to tak o prázdninách bývá ve vzduchu se vznášelo něco tíživého. Něco, jménem nuda. Inu rozhodla jsem se udělat nějakou prospěšnou věc a jelikož jsem byla u příprav nového vydání našeho krásného (momentálně bublinkového a mydlinkového) časopisu, co jiného mě mohlo napadnout, než získat nějakou přímo exkluzivní reportáž. Uchýlila jsem se do knihovny a prohrabávala se starými a zašlými svazky, když tu mne udeřilo do očí jediné slovo: kachnička.
Ó ano. Dozvěděla jsem se o zvláštním rituálu praktikovaném na vzdálené a exotické Havaji. Zaujalo mne to natolik, že jsem zažádala (u nejmenovaných zdrojů, samozřejmě) o přenášedlo s tím, že prostě musím být u toho.
O několik vteřin barevného hýření a toho šíleného tlaku později (nikdy jsem neměla přenášedla příliš v lásce) jsem doopravdy přistála na písečné pláži. Slunce se blížilo k západu a já, vyzbrojena svým bonzbločkem a brkem, jsem si upravila svou kouzelnickou čapku a vkročila do neznáma. Přenášedlo vykonalo dobrou práci … jen o několik málo kroků dále jsem zaslechla nepravidelné rytmy bubnů. Zatetelila jsem se nedočkavostí a našla si výborné místo na pozorování, které bylo všem ostatním očím skryté.
Obloha na západě se začala barvit do ruda a přesně v tom okamžiku zaplály ohně. Bubny znovu zaduněly a odněkud se vynořily postavy mnoha tanečníků. Všichni měli na hlavě upevněnou gumovou kachničku a jejich tanec také připomínal takový pochod kačenek. Myslím, že dokonce křičeli „kač kač“, ovšem přes ty bubny bylo špatně slyšet.
O několik tanců později začaly bubny sílit a člověk měl pocit, že duní přímo ve vašem nitru. A potom to přišlo. Potom přišla ona.
Ta největší a nejkrásnější gumová kachnička, kterou jsem kdy viděla. Její žluté tělíčko a oranžový zobáček působily přímo majestátně. V černých korálkových očích se odrážel oheň loučí a podstavec, na kterém přinesli kač kač tanečníci, byl celý poset nejrůznějšími exotickými květinami. Prostě nádhera. Všichni zúčastnění se začali klanět a poté vytáhli své bublifuky a foukali a foukali, až se všude kolem třpytily malé, střední i velké bublinky. Byla jsem tak ochromena tou nádherou, že jsem si ani nevšimla malého kloučka, který mne odhalil. Ten špunt začal něco halekat naprosto cizím jazykem (takové žbluňkání a kuňkání), načež se ke mně obrátila veškerá pozornost a já byla nucena ze svého úkrytu vylézt. No zírali … asi jsem vypadala s těma svýma růžovýma vlasama, hábitem a bonzbločkem v pohotovosti trochu bizarně. Snažila jsem se vše zachránit úsměvem, ale nevypadalo to, že by byli zrovna přátelští. No a než jsem stihla elegantně zdrhnout, už mě vlekli k velké kačence a vypadalo to, že je se mnou amen.
Pak mne osvítil duch svatý (děkuji, duchu) a já si na něco vzpomněla.
„Já být přítel!“ snažila jsem se vysvětlit rukama nohama, ale oni vypadali o to rozzlobeněji. „Já mít ráda kachničky … já … já …“ v tu chvíli došlo k osvícení a já začala horlivě hledat jeden maličký snímek. Konečně!
Napřáhla jsem ruku před sebe a všichni si prohlíželi pohyblivou fotografii s neskrývaným zájmem. V jednu chvíli bylo naprosté ticho … a v druhou chvíli jsem seděla ve vyhřátém písku a byla obskakována všemi přítomnými. Říkáte si, kdo na té fotografii byl, že? No přeci náš milý pan ředitel a … jeho gumová kachnička! Opravdu, jen díky nim jsem přežila ten zvláštní večer bez úhony. A nejen to. Pohostili mne skvělými exotickými plody a jako dar jsem si přivezla svou vlastní maličkou gumovou kachničku, která při zmáčknutí vyfukuje bublinky. Krása!
Když už na mne té ciziny bylo příliš, vrátila jsem se ke svému přenášedlu v podobě starých ponožek a v mžiku jsem byla v bezpečí Bradavického hradu. Musím říct, že to byla velmi poučná výprava za záhadami gumových kachniček. A pokud také toužíte podívat se na Havaj za kač kač lidmi, stačí si vzít takovou jednu maličkou, ale důležitou fotografii =)