„Nováčci!“
Tuhle větu (či snad jen toto slovo, aby mě můj mudlovský profesor češtiny neukamenoval, neboť on by toho byl schopen) jsem si mohla nedávno říct poprvé a přesto jí prozatím nepřikládám žádný větší význam. Dva měsíce jsou doba, která se shodou okolností téměř slučuje s mudlovskými prázdninami. Z tohoto ohledu by se dalo říct, že snad byly příliš krátké. Krátké mohly být i proto, že bych si třeba stihla vydělat málo peněz, ale v tomhle mi nevěřte. V jedné chvíli jsem snad měla i patnáct galeonů, ale ono stačí koupit si úžasnou sovici sněžnou a následně neodolat aktuální nabídce Madam Malkinové. Ovšemže jsem si každé ráno řekla: „Dnes začnu šetřit na výuku.“ Ale jistě to všichni znáte, zrovna ten den se objeví neodmítnutelná nabídka U Chytráka nebo dokonce nová kolekce na Příčné.
Jsem za ta lákadla ale šťastná, neboť mě dohnala k vyplňování téměř všech soutěží, jež se uzavírají daný den a objevila jsem u sebe břehy fantazie, které jsem nikdy předtím nespatřila – není nad to, když 23:40 začnu psát povídku o schizofrenní dámě Gabrielle Brunot-Te Flon nebo když si vymýšlím vzorec na převody penízků, přestože jsem v červnu přísahala, že už v životě nechci vidět žádnou neznámou. Tyhle pocity jsou nezapomenutelné a když následně obdržím vyhodnocení, kde se píše, že dostávám plný počet srpců, je to už jen třešinka na dortu.
Nabízí se tedy otázka, jestli nebyly dva měsíce zase příliš dlouhé. Za sebe mohu říct, že bezkonkurenčně nejdelší je pouze „béžové období“, tedy období, kdy je člověk skutečně nováček v pravém slova smyslu, jeho jméno má nedefinovatelný odstín snad oranžové nebo světle hnědé a jeho hábit modrou barvu. Nikam nepatřím, nikdo se o mě nezajímá, nikomu na mě nezáleží, ještě nejsem prostě nic.
Ale jakmile už nějakou barvu mám, barvu, která se pro mě stane barvou nejkrásnější, je to všechno hned úplně jiné. Ano, teď teprve jsem „nová krev“, protože mi byly určeny tepny, jimiž budu proudit, a že těm tepnám zatraceně záleží na tom, co se mnou bude – nebo to alespoň úspěšně předstírají. Někdo mě dostane na starost, má se mnou trpělivost, můžu se ho na všechno zeptat! Dokonce už je tu profesor, kterému můžu hrdě říkat „pane kolejní“, a ještě ke všemu je to skvělý člověk.
Je jen málo věcí, které tu ještě chybí.
Ach ano, výuka. Těším se na ni, třeba přibude chvíle, kdy se budu nejen já chlubit svou kolejí, ale taky možnost, že by se moje kolej mohla chlubit mnou! Úkoly? Pro mě představují skvělé naplnění hodin mudlovské fyziky a matematiky, kterých mám týdně dohromady osm – a to jsem si zatím vybrala jen pět předmětů.
Ne, dva měsíce nejsou příliš málo ani příliš mnoho. Stihla jsem všechno, co považuji za důležité a myslím, že těm, kteří přišli teprve teď, je třeba podat pomocnou ruku, protože mají času mnohem, mnohem méně.
Nepovažuji se už za nováčka, který neví, k čemu jsou Bertíkovy fazolky (beztak mi to nikdo pořádně nevysvětlil a přišla jsem na to sama a náhodou), ale ani se necítím oprávněna říkat věty jako „achjo, nováčci,“ přestože už bych čistě teoreticky směla.
Uvidím, jestli se něco změní za šest měsíců, až si budu moci říct: „Achjo, zase nováčci!“
P.S.: Dlouho jsem přemýšlela, proč mají nováčkovské hábity barvu zrovna modrou a dospěla jsem k závěru, že je to proto, že Havraspár je první v abecedě a aby se pro nováčky nemusely dělat extra věci, tak se jim švihnou prostě ty modré. Ale to je jen taková moje osobní mytologie. SsSs.
P.P.S.: Nejsem v žádné matematické třídě, ale v obyčejném druháku na gymnáziu. Nicméně mám pocit, že náš rozvrh sestavoval troll.