(autorka: Kate Resea)
„Reisy, tak co, jak vypadám? Budu se líbit Ondriasovi?“ ukážu se v plné kráse, moje tělo
zdobí překrásný bílý korzet, se zářivými perlami, a dole dlouhá bílá sukně.. Tak by se
dali popsat moje svatební šaty, na krku mi ještě visí náhrdelník s pravým diamantem.
„Skvěle“ zakření se na mě moje kámoška a už mě žene z malé místnůstky mého
skromného obýváku do auta. „A jestli se budeš tak prohlížet, tak přijedeš pozdě!“ „Jdete
pozdě dámy, už tu čekám nejméně 15 minut“ nenechal si pro sebe připomínku řidič a
dupl na plyn… To bude jízda, radši jsem i přes své načechrané šaty sáhla po divném pásu a
zapásala se… „Nechcete zrychlit?“ To se ozvala má nedočkavá kamarádka vedle mě “
přijedem pozdě“ „Promiňťe slečno, ale tady přijdou zatáčky, je to nebezpečné – “ nestihl
doříct, proti nám se vyřítil nějaký idiot a v plné rychlosti to do nás narval…
Cítila jsem se tak lehce… seděla jsem na obláčkové židličce, a když jsem se otočila, viděla
jsme nádherný kostel, kde stál i můj budoucí manžel.. Ondrias v krásném obleku, se na
mě usmíval a křičel „Pojď, už je čas“. Kdežto v dáli sem slyšela jen „Luciean neodcházej
prosím, seš silná.. ty to zvládneš…“ a ještě ve větší dálce jsem slyšela „zachraňte ju,
musíte ji zachránit“ Něco mě trhalo dolů, ale já se chtěl rozběhnout za Ondriasem, vždyť
měla být naše svatba! Potom sem slyšela i svou kamarádku „Nevzdávej to.. musíš to
zvládnout“ chtěla jsem jít za ní, vždyť to ona, byla mou oporou, jenže jsem se zničeho
nic propadla do tmy. Teprve teď, jsem pocítila tu pravou bolest. Celé tělo bylo jako na
rozžhaveném skle. Kolem mě se skláněli moji příbuzní a moje kámoška… Odrias… kde
ten byl… „On… Ondriasi“ ztěžka jsem ze sebe vychrlila a podívala se na zaslzené
obličeje. „Totiž.. Je mi to moc líto… V tom autě… jedoucím naproti vám… on tam byl…
Ondiras… A nebyl připoutaný, na místě zemřel“ Do očí se mi vrátili slzy. Proč? Proč
zrovna on. Nebyl připásanej… Už od dětství se nepásal, ale… proč si smrt vybrala právě
jeho? Pochopila jsem sen… Pochopila jsem, proč stál u kostela a z dáli jsem slyšela hlasy.
„Kdyby byl připoutaný, nezemřel by“ „Já-já ho chci.“ z očí mi kanuly slzy a já chtěla
umřít. Proč mě zachraňovali?? Tohle si nedokážu vysvětlit… jak by mi teď bylo, v tom
načechraném kostele s Ondriasem, kde bych říkala své „ano“. Jenže. Co mě sem dostalo?
Moje rodina? Moje kamarádka? Ať už to bylo cokoliv, jedno je jisté. Přátelství… a
láska…