Prolog ~ Rêver
Leskneš se jako démant,
chutnáš po grafitu,
voníš po vanilce
a spíš…
I. Slova
Nad slovy zůstanou jen slova.
A ještě jednou.
A ještě jednou…
Slova s hnědýma očima.
Každá hláska, co zamrká
jako setmění,
obejme tmu a nechá se obstoupit
Tebou.
I ty zůstáváš,
srdce karmínové.
Zůstáváš slovem.
II. Pouštní mezizpěv
A pak klopýtne provazochodec
společně s temnotou a
slzami pouště a
spadne do nich
fosforově zářící kámen a
modrá růže a
lásko?
III. Až začne pršet
Smutkem se mi zatočí hlava,
prasknou mi spánky,
všechno, co jsem kdy chtěla říct,
se rozpustí v kyselém dešti.
Zmoknou mi vlasy, záda, ruce…
– – –
…z očí zbudou jednosměrky do srdce
a to je konec.
IV. Výčitky nonsens
Svědomí,
svědomí,
zazpívej mi ukolébavku:
„Ma coeur,
qu’est-ce que tu fais?“
Měsíc je ve Vahách,
vyrovnává.
Co vyrovnává?
Už je pozdě.
Spi.
Ráno moudřejší dopoledne
i odpoledne.
A večer se má snít.
V. Kamenný mezizpěv
Skrýváš se v kameni
mlčky
s naprogramovanou touhou.
Epilog ~ Embrasser
Obejmi za mě
mou osobní zeď nářků,
zmáčenou tebou.
Už na sebe čekáme
jako na oblevu
po jejím studeném objetí…