Mučedníci, lapkové, hrdinové, či rebelové to mají vždy těžké.
Odkaz odsouzence
Já, odsouzený.
Já, člověk původu prostého.
K oběšení,
k uložení do hrobu hlubokého
jsem.
Přišel zástup lidí v černém.
Jen kat křičí ustup.
Mé oči zůstavili na laně konopném.
Kat rozsudek čítá,
mně se zatím život před očima přečítá.
Náhle matka hlavu z davu vztyčí.
Co jí odkáži na mě křičí.
Odkáži ti tělo své.
Tebou celý život opatrovávané.
Bratr se otáže.
Jak mi poslední službu prokáže.
Ať čest a právo šíří,
třeba za ně zbraně zkříží.
Jako já.
Pak se dav mne ptá.
Co podle mne je čeká.
Čeká vás svoboda a život blahobytný,
když vzbouříte se a zůstanete lidmi.
Jako já.
Svůj pohled k otci upírám.
Ale on mlčí.
V jeho očích pátrám.
Již ty myšlenky skryté znám.
Je hrd, šťasten,
že mužem jsem se stal,
že právo a čest jsem šířil dál.
Rozumím mu.
Poslední pohledy věnuji jemu, davu, bohu.
Otec vystoupí z řad
a křičí, že pyšný je a mě má rád.
Pak ruku vzepne,
na odpor se vrhne
a s nim celý dav.
Skrz vojáků řad derou se, bijí se
by pomohli mi,
ale již je pozdě.
Bůh odchod povolil mi.
Kat dveře otvírá
a já procházím.
Svatý Petr nebeské vrata otvírá
a já se ohlížím.
Zve mne dál,
že úkol svůj jsem splnil,
že mne již chce vidět Pán,
už abych u něj byl.