Mudlovská babička, aneb nebezpečí nejvyššího stupně

(Autorka: Belatris Nithelas Malrinová)

Tak jsem po delší odmlce zase namočila brk do inkoustu a počala škrábati na
pergamen. Téma se může zdát nadsazené a někdo ho snad může pochopit jako nadpis
k humornému článku, ale chyba lávky. Horor, thriller, děs a hrůza…

Jednou za čas je nutné navštívit mudlovské příbuzné (zvlášť pokud disponují nějakým tím
majetkem, o němž tvrdí, že vám ho odkáží). A tak i já jsem se nedávno vypravila ke své
mudlovské babičce. Na vesnici, jíž by mohli povolaní po indiánsku přejmenovat na
„Tam, kde lišky dávají dobrou noc“, jsem se přemístila, protože času je málo, zvlášť pro
studenta, jemuž se blíží zkoušky. A tato roztěkanost způsobená neustálým spěchem se mi
taky stala osudnou.

Babička mě přivítala se slzami dojetí, a jakmile jsme si odbyly tu nanejvýš trapnou část se
štípáním do tváří a hlazením po temeni hlavy, které se více než láskyplnému gestu
podobá utírání prachu, mohla jsem vstoupit do malého domečku (ježto vyhlíží, že má
neodbytné nutkání podívat se komínem co se děje na dvorku). „Zatím ještě drží
pohromadě,“ odvětil babička na mou opatrnou poznámku, jestli se ten domek nechystá
opravit.

V kamny vytopené kuchyni voněly koláče a na plotně klokotala voda na čaj a kávu.
Zavřela jsem za sebou dveře a nechala se prostoupit tou hřejivou atmosférou. Kouzlo
domova, útulnosti a pohostinnosti bylo v zápětí narušeno babiččiným příkrým pohledem.
Zastavila se pár kroků přede mnou, dala si ruce v bok a spustila: „Co to máš proboha na
sobě?!“

Shlídla jsem dolů a teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že mám na sobě plášť a pod ním
hábit.

„Víš, babi,“ vykoktala jsem, „to je teď v módě.“

„Houby s octem,“ bylo mi odseknuto a aniž bych stačila jakkoliv reagovat, byl mi odňat
jak plášť tak hábit, z něhož vypadla i moje pěstěná a hluboce milovaná hůlka. Babička po
ní střelila ostřížím pohledem a obě jsme se ji pokusily bleskurychle sebrat. Když moje
ruka chňapla naprázdno, bylo mi jasné, že porážka je nanejvýš trpká a že tohle
nedopadne dobře. „Na co takové párátko?“

Výraz „párátko“ se mě hluboce dotkl, neboť (jak už jsem naznačila) jsem svou hůlku
vždy upřímně milovala. Když se babička počala zvolna otáčet ke kamnům, zachvátila mě
posvátná hrůza. Byla jsem rozhodnutá jakýmikoliv prostředky zabránit té nevědomé ženě
učinit zamýšlené zvěrstvo. Čas jakoby se zastavil… V nepřirozeně zhoustlém vzduchu
jsem se vybičovala k vrcholnému výkonu. Přiřítila jsem se k babičce, jíž překvapením
spadly brýle z nosu a jaly se zpomaleně houpat na řetízku, který měla kolem krku…

V dalším nekonečném okamžiku jsem jí vytrhla hůlku a pak… se najednou vzduch zase
rozředil a já to neustála a přistála v koši se dřevem. Hůlku jsem ovšem vítězně svírala
v ruce. Ve tváři se mi rozhostil výraz čirého vítězství.

Babička stiskla protézy mezi čelistmi a její pohled se smrštil do téměř komiksové linky
pableskující jiskřičkami. „Hm, dobře. Klidně si ten klacík nech. Jen jsem myslela, že už
jsi z toho vyrostla.“ Jak jsem se pokoušela vyhrabat z hromady polen, došlo mi, že můj
plášť a hábit jsou stále v moci mudlovské „diktátorky“. Ona si to uvědomila také.

Usmála se tak nebezpečně, až mi srdce před chvílí vytlačené pocity vítězství vzhůru
spadlo až kamsi nepříjemně dolů… „Tohle ti během chvilky přešiju, tohle přece nemůžeš
nosit.“ Otočila se na podpatku, nasadila brýle zpět do důlku v křivém nose a zamířila
k šicímu stroji…

Jak že to skončilo? Prachbídně… Přišla jsem o plášť i o hábit, místo toho mám
nevzhlednou pytlovou sukni, halenku ne zcela nepodobnou trendům 80. let a pseudo-
sako ve střihu, který zarytě odmítala už moje matka… Alespoň hůlku jsem zachránila…

A odnesla jsem si poučení… K mudlovským babičkám jen po důkladné přípravě,
v mudlovském ustrojení a bez hůlky.

Mám svou babičku ráda, ale příště jí radějii pošlu dopis…