Každý, kdo věří, ať už jakékoli víře, se snaží, v rámci svých možností, dosáhnout jisté dokonalosti, chcete-li osvícenosti. Ale málokdo si uvědomuje, že někteří z nás jsou jí blíž než jiní, i když to samozřejmě není pravidlem.
Kdo si může říkat osvícený?
Vůdce, politik či duchovní?
NE!
Nikdo, kdo je nám znám,
nikdo, jedině snad Pán.
Rodiče se tak zprvu zdáti můžou
a doufají snad, že děti jim k osvícení pomůžou.
Ale nenechte se zmást,
mnohé nás chtějí jak ovce pást.
Vzepřete se! Já svobodu vám dávám!
Vemte si ji a plnými doušky pijte.
Svůj, né rodičů, život žijte.
Děti osvícenými nemůžou být zváni,
neb nedostatkem zkušeností zavání.
A i když mnohé svoji hlavu mají,
pořád dětské a naivní sny se jim zdají.
Politik již z úřadu svého,
nemůže ani náhodou být považován za osvíceného.
Co podlosti, intrik a lží mu rukama protéká,
tak ani Amazonka není veliká.
Duchovní sice blízko bohu je,
Bibli, zákony, mše ovládá a zná je.
Mluví latinskou řečí
a pokorně klečí.
Ale věří v sebe povznesení,
což sobeckosti navozuje zdání,
proto bych mu nepřiřkl osvícení.
Jen některé babičky či dědové
můžou být považováni za osvícené.
Protože již zkušeností mají dosti.
Své již vychovali děti,
a tak ví, jak k vnukům mají se chovati.
Své chyby již mají za sebou
a mnozí jsou téměř za vodou.
Ví co je to pokora
i mladická touha.
Již mnohým prošli si
a života cení si.
Proto nejblíže jsou osvícení
tyto babičky, ženy, dědové či páni.