Tajemství seminářů aneb co na nich všichni vidí?

Dlouho jsem na semináře nechodila. Přišlo mi zbytečné vstávat pozdě v noci a prát se s ostatními o volná místa. A co ta spousta práce navíc? Mohokrát jsem přemýšlela nad tím, co na nich všichni vidí. A tak jsem obětovala svůj poklidný spánek… Tajemství seminářové noci přináší Tydynka Flyová.

Celou neděli jsem pečlivě uvažovala. Ale nakonec jsem se tedy rozhodla ty semináře prozkoumat. Večer, jako obvykle, jsem zašla na večeři do Velké síně. Samozřejmě jsem se tvářila nenápadně. Nemůžu prozradit, že jdu lovit. A taky jsem byla neobvykle tichá. Co kdybych slyšela nějakou dobrou radu? A tak jsem se zaposlouchala do šumu Velké síně. A nemusela jsem dlouho čekat:
“ Tedy já osobně používám lektvar osobnosti. Roztrojím se a každé mé já se rozběhne do jedné ze tříd. Tam seberu zadání a pádíme všichni tři na záchod, kde od svých já seberu zadání a nechám je zmizet“ Domluvila jedna nejmenovaná žlutá studentka. Ano, to je opravdu dobrá rada. Nejdřív jsem samozřejmě nakoukla do školního řádu, jestli tento lektvar není zakázaný, a zjistila, že opravdu není. Takže jsem si za půl hodinky vyrobila lahvičku lektvaru a po deváté hodině jsem si šla lehnout. Když mně moje hůlka v půl dvanácté vzbudila, oblékla jsem si svoji zaprášenou školní uniformu, kterou opravdu nosím jen na ten zápis předmětů. A protože už bylo třičtvrtě na jedenáct, opatrně jsem sešla do Velké síně. Velká síň byla docela plná, což jsem nečekala, ale také v ní vládla útulná atmosféra. Byl zde jen jeden stůl, u kterého jsem mohla vidět naše profesory, kteří se volně baví se studenty a nesmím zapomenout na tu hrstku studentů, kteří seděli po zemi, před sebou svíčky a dopisovali svá domácí cvičení. Já jsem se posadila vedle profesorů a jedné své svěřenkyně ze Zmijozelu a čekala jsem. Pět minut před půlnocí se všichni začali zvedat. To byl pro mě pokyn. Odešla jsem na záchod, kde jsem si vypila svůj lektvar. Nutno dodat, že záchody v tuto dobu nebyly prázdné a moje činnost nebyla nijak divná. Dvě minuty před půlnocí jsem vyběhla ze záchodů, za mnou měla pak vyběhnout má já. Do čtvrtého patra to nebylo nijak daleko, takže jsem se zastavila před temně hnědými dveřmi, kde byla našikmo připevněná cedulka „Semináře“. Opatrně jsem vzala za kliku. Ocitla jsem se v podlouhlé místnosti. Po pravé straně byly dveře, na kterých byly ještě názvy starých seminářů, pod kterými visely cedulky „obsazeno“. Po levé straně byly lavice, takové, jako jsme měli v mudl škole v tělocvičně. Sedělo na nich asi 5 profesorů a nějací žáci. Všichni byli, až na profesory, v uniformě. Jejich mumlání působilo opravdu kouzelným dojmem. Z hlasů byla slyšet nervozita a já sem cítila, jak také začínám být nervózní. Už už jsem si chtěla sednout, když v tu chvíli se cedulky na dveřích začaly třpytit a poskakovaly kolem nich hvězdičky. Půlnoc. Než jsem se nadála, stály na dveřích názvy nových seminářů a pod tím zcela nové destičky s nápisem : „Obsazeno: 0/10“. Rychle jsem se vrhla k prvním dveřím s nápisem „Obrázková chýše, Prof. John Werewolf“. Vběhla jsem do třídy a sebrala papírek z nejbližšího stolu, na kterém se v tu chvíli objevil nápis „Tydynka Flyová“. Spokojeně jsem si strčila papírek s výkladem a úkolem do kapsy. Musím říct, že mě překvapilo, jak profesoři rychle zabrali „studentská“ místa a osamocené zadní křesílko, odkud mě vždy jako nováčka vyháněl školník s řevem: „Todlensto je profesorské místo“, zůstalo kupodivu prázdné. Ale já byla spokojená. Ukořistila jsem si tři semináře. 45 bodů pro moji kolej bude určitě dobrých. Musím říct, že mě seminářová noc svým kouzlem opravdu nadchla. Teď mě určitě uvidíte pokaždé o seminářové noci