Hlavně buďme asertivní!

| Vydáno:


To jsem zas jednou cestovala po „mudlovsku“ autobusem. Byl pátek a studenti ze všech škol republiky se rozhodli, že pojedou do svých domovů stejným autobusem jako já. Naštěstí jsem nastupovala na první zastávce, takže jsem si dokonce i sedla! To jsem ještě nevěděla, že vůbec nemám vyhráno…

Asi po hodině cesty si přede mě sedl chlapec, který si pustil mp3 tak hlasitě, až mě z toho bolela hlava. Navíc člověk v tomto případě neslyšel nic jiného než nekonečné tuc tuc tuc. Začala jsem být hysterická a tipovala jsem, kolik minut tohle můžu vydržet v psychickém zdraví. Nevycházelo mi víc jak dvacet. Pak se mi hlavou taky honily ony naivní poučky o tom, že svoboda jednoho jedince končí tam, kde začíná svoboda jiného jedince a ještě spousta dalších věcí, ale stále jsem slyšela ono děsné tuc tuc tuc. Rvalo mi to ušní bubínky. V duchu jsem také meditovala nad tím, že ten chlapec musí mít poškozený sluch či tak něco, jinak jsem si hlasitost jeho hudby nedokázala vysvětlit. Dívala jsem se i po lidech v jeho okolí a nikdo nevypadal, že trpí tolik jako já, to mě maličko zmátlo, ale ne moc. Rozhodla jsem se jednat. Vzpomněla jsem si na všechny poučky o asertivitě a řekla jsem si, že alespoň můžu zkusit chlapce požádat, zdali by neztlumil svůj mp3 přehrávač. Asi hodinu jsem zvažovala všechna pro a proti. Možnost, že mě neuslyší nebo že mě pošle do háje, byla vysoká, ale pomalu jsem už hluchla, tak jsem se nakonec odhodlala a zaklepala mu na rameno a medovým hlasem ho slušně požádala, jestli by si tu hudbu nemohl ztlumit. Chlapec mi vyšel vstříc a bez problémů a kyselých obličejů mp3 ztlumil na snesitelnou hlasitost.

Zažívala jsem něco jako euforii a připadala si absolutně dokonalá. Inu, líná huba, holé neštěstí. Bylo to zkrátka slastné a byla jsem na sebe pyšná! Mou radost z triumfu mi jen lehce zkazil fakt, že tento chlapec asi minutu po mém upozornění na hlasitou hudbu vystoupil a místo něho si tam sedl jiný kluk, rovněž z hlasitou „tuc tuc“ hudbou v uších. To už jsem neměla sílu řešit a pokojně jsem trpěla až domů…

Inu, VIVAT ASERTIVITA!

Komentáře

    1. Re: – Muhahá ještě že nejezdím autobusem. Já využívám vlak a v kupéčku je dost rachotu, takže tu mp3 to zaručeně aspoň trochu přehluší.. xP

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *