Jednou jsem tak vařila guláš z masa, kostí,
minutou ticha jsem uctila všechny, co se postí.
Neznám jejich pohnutky, co je k tomu vedou,
já postit se zkusila za život jen jednou.
Byly zrovna Vánoce – svátky klidu, míru,
já měla zas žaludek jak velkou černou díru.
Několik kilo cukroví do něj krásně zapadlo,
a chvíli to trvalo než mě vlastně napadlo,
že člověk nežije jenom proto, aby jedl.
Hned jak jsem si to uvědomila, můj obličej zbledl.
Na Štědrý den jsem tak s díky odmítla jídlo,
však slabá jsem byla jako to šídlo.
Nohama jsem sotva pletla,
ráda bych si byla i četla,
leč písmena přes hlad nebylo možné vidět,
pomalu jsem se začala stydět,
co jsem to zas vymyslela za hloupost…
Ha konečně se mi dovařila masa kost…
Závěrem bych jen chtěla jogínům a vychrtlinám popřát,
že by si taky někdy měli zkusit dopřát!
– Bravooooooo potlééééééésk!!! klaním se klaním Mintako – skvělá myšlenka a ještě lépe prezentovaná !! 😀