Vysokoškolská lamentace

Jednou jsem tak seděla,

a do sešitu svého hleděla.

Byl květen – zkoušek čas,

zas starostmi šed můj vlas.

Proč člověk musí znáti z hlavy,

den po dni, jak povstaly české stavy?

A k čemu se učit o moru plicním,

když už dávno vědci zařvali: „Hrome, pryč s ním!“

K čemu mi je pak dobré znát,

proč se chtěl Žižka u Sudoměře prát?

Už vůbec mě nezajímá Horymír se svým koněm.

Stejně je několik století už po něm.

Uběhla hodina, uběhla druhá,

napít se, najíst se – konečně vzpruha.

Pauza v učení je přece životně nutná,

navíc strava duševní není moc chutná…

Přemýšlím každý rok o jedné věci.

Jestli to všechno nejsou jen kecy!

A jestli vůbec nějaký má smysl,

zatěžovati tím vším svou mysl.