Když takhle přijde nudný večer, kdy vážně, ale vážně není co dělat a jediné, co vám zbývá, je dopsat asi tak patnáct omluv a jít se pověsit, snažím se pozorovat lidi a jejich chování. A právě tohle pozorování mě dovedlo k zajímavému poznatku. Lidi nestíhají. Nikdy a při ničem. Lidi nestíhají žádnou práci, která je jim zadána a všechno si nechávají na poslední chvíli. A je úplně jedno, jestli jde jen o vynešení jednoho odpadkového koše nebo vytření komplet celého rodinného domku. Nikdy to nikdo nedělá v klidu a v pohodě, ale na poslední chvíli.
A už jsem také zjistila, proč se tohle všechno děje (ano, opravdu se hodně nudím). Lidi zkrátka mají moc času. Pokud by na zadaný úkon měli dvě hodiny, mají ho hotový raz dva, ani nemrknou. Protože prostě musí. Ale když jim na něj dáme celý týden, ba klidně čtrnáct dnů, neustále ho odkládají na „pak“.
A ano, už je tady, hvězda tohoto večera, uznávané a všemi hojně používané slovo „pak“. Schválně, zkuste si třeba i sama na sobě spočítat, kolikrát ho použijete. Třeba denně, natož týdně či měsíčně. Ta čísla jsou vážně vysoká.
Nechám si to na pak. Pak to udělám. Počkej, pak budu mít čas. Času dost, dodělám to pak.
Co je to pak? Kdy nastane? Pak je jakési podivné mezidobí, které se ale vlastně nikdy neobjeví. Stále doufáme, že pak je ještě hodně daleko a najednou nám dojde, že žádné pak nepřijde. Že to musíme udělat hned teď, ať už je práce jakékoli množství. A najednou přijde stres a nestíháme a máme málo času a je to prostě hrůza…ale jde to. Práce je najednou hotová a my máme čas si dokonce odpočinout. Zázrak, nebo nějaká podivná hvězdná konstelace?
Co z toho vyplývá? Že stres je vlastně věc nezbytná a pro život naprosto nepostradatelná, asi jako kyslík. Kdyby totiž za námi nestáli učitelé, nadřízení, rodiče či kdokoli jiný, pro koho zrovna „makáme“, nikdy bychom nic nedotáhli do konce. Kdyby nám někdo neustále nemával pomyslným bičem nad hlavou a neukazoval netrpělivě ubíhající vteřiny, všechno by stálo. Člověk je prostě stvořen k žití ve stresu a spěchu. A tak to je a my s tím, bohužel či bohudík, nic neuděláme.