Naposled cítím asfalt pod mým tělem.
Naposled cítím mravenčení.
Naposled srovnávám své dlaně s ledem,
pomalu padám v zapomění.
Naposled cítím poryv větříku,
který mi vane vlasy.
Naposled slyším piskot skřivanů,
který hukot sanitek jen ruší.
Naposled si vybavuji milovaný obličej,
jenž nebylo mi dáno ještě jednou zřít.
Naposled vzpomínám na tvá slova:
„Mám zlý pocit, dnes neměla bys nikam jít.“
Naposled trápí mě svědomí,
že na srdce ti kámen hážu.
Naposled lituji a pláču,
že změnit já to nedokážu.
Naposled slyším – lékař říka:
„Není šancí, umírá.“
Naposled slyším hukot v hlavě.
Naposled duše má skomírá.
Naposled mé oči lékaře zří.
Naposled má ústa snaží se něco říct.
Naposled to bude věta jednoduchá:
Nechť ti řekně, kdo na tebe v nebi čeká.
Naposled cítím asfalt pod mým tělem.
Naposled cítím mravenčení.
Naposled loučím se s celým světem.
Naposled padám v zapomění…