Když se tak člověk zase jednou potuluje po Velké síni, naskytne se mu řada prazvláštních pohledů. Třeba na profesory, kterak se cpou malovanými vajíčky. Považte, v tuhle roční dobu? Jmenovitě, abych se tu neoháněla jen jakousi obecnou představou profesora, jde o pana Davida Nekromacera. Ten ještě před vajíčkem třímal v ruce sněhovou kouli, kterou nemilosrdně hodil po Lucy Koralce.
Bude zima, imaginární sněhové vločky poletují po Velké síni, dobře.
Ale co ta vajíčka? Že by to byla ještě ta od Velikonoc? Potom bych nechtěla s panem kolegou sdílet společné lože. Vůbec mám i tak štěstí, že pan kolega sedává na opačném konci profesorského stolu.
Jenže kdyby vajíčko skutečně bylo od loňských Velikonoc, vyhnal by s ním pan kolega osazenstvo Velké síně dost možná až do Prasinek. Jenže nic takového se nestalo. Vajíčko tedy bude čerstvější. Zde se nabízí otázka, jak pan kolega k vajíčku přišel. Jde snad o úplatek? Nebo se pan kolega před nějakou studentkou či profesorkou zmínil, že by si dal malované vajíčko a ona v rámci dobrých studijních výsledků (či čisté lásky k panu kolegovi) zařídila vše potřebné?
Nu, to se nejspíše nedozvíme. Každopádně si dejme na pana kolegu pozor. Kdo ví, čím se bude ládovat příště a kdy přijdou na pořad dne nakládané okurky …
Ilustrační fotografie: Pan Nekromacer a utíkající vajíčko 🙂
Anseiola Renine Rawenclav