Stalo se to právě dnes přibližně o půl druhé odpoledne. Kolejní ředitel Zmijozelu, Nekro The Gravedigger, vypil lektvar Křídlo netopýra červeného a přemohl Z.L.O. Získal tak opět lidskou podobu a doufejme, že teď dokáže už definitivně zamést s nemocností ve své koleji.
Ten kdo by očekával, že pan profesor Nekro půjde své „vítězství“ nad Z.L.E.M oslavit do nejbližší hospůdky kapkou dobře uleželého máslového ležáku, případně i něčím tvrdším, se však zmýlil. Z reakcí profesora Nekra bezprostředně po prolomení Z.L.A bylo cítit, že moc velkou radost nemá. Právě naopak. Jak se sám vyjádřil v rozhovoru se svou kolegyní, váženou profesorkou Letitií Te Tibou, měl Kuře Cupity rád a bude se mu po něm stýskat. Zde je přepis onoho rozhovoru, jak jej zachytil můj rychlobrk.
Vskutku zajímavé a rozhodně vhodné k zamyšlení.
Co vlastně profesoři postižení Z.L.E.M. během doby svého prokletí prožívali? Jak vnímali působení Z.L.A.? A změnila tato zkušenost nějak jejich vnímání, případně přivedla je ke zkoumání něčeho, čím by se chtěli dále zabývat? To zatím nevíme, ale bylo by jistě poučné to zjistit.
Na závěr by se skoro chtělo říct, že pan profesor svým způsobem vlastně slaví. A to Druhý den smutku. Leč ani Den smutku by se smutkem rozhodně slavit neměl.