Helenia Kukková: „Chci, aby byla čítárna hojně navštěvovaným místem.“

Denní věštec: Nedávno jste se stala šéfredaktorkou Sub Salix, do té doby jste na hradě pobývala jako studentka Havraspáru. Nabídka na tuto pozici se však na Ministerstvu neobjevila poprvé. Mě by tedy zajímalo, jak jste vlastně došla k tomu, že byste tento post ráda zastávala? Bylo to pro Vás dlouhodobější rozhodování, nebo jste se zkrátka během chvíle rozhodla, protože Vás pozice zaujala?

Helenia Kukková: – zamyslí se – Hm, vím, že slečna Lilien zkoušela najít nějakého zájemce už dřív, ale tohle bylo vlastně poprvé, kdy jsem si nabídky zaměstnání všimla. – usměje se – A nejen všimla, dokonce si i přečetla, o čem to vlastně je, co je náplní práce a jaké jsou požadavky… No a pak už nebylo nic lehčího, než odchytnout v kolejce šéfredaktorku a sesypat se na ni s hromadou dotazů. – uchechtne se při té vzpomínce – Tuším, že jsem si na rozmyšlenou dala asi tak den, ještě vyzvídala další podrobnosti, promyslela vizi a pak jsem se jala sepsat žádost. A bylo! – uzavře –  A jak jsem vlastně přišla na to, že by se mi to líbilo? Ráda totiž pracuji s textem. – usměje se a v očích se jí rozsvítí malé jiskřičky – Jasně, i píšu vlastní, ale stejně tak mě baví pracovat s jinými texty, dávat jim nějakou tu štábní kulturu, sledovat pokroky jiných a vůbec číst všechno možné, co se mi dostane pod ruku. A tohle všechno jsem našla ve zmíněném inzerátu. Když mi to došlo, nebylo nač čekat. – usměje se –

Denní věštec: S hradní novinařinou už máte přeci jen nějaké zkušenosti. Dlouhá léta jste zastávala post korektorky v našem milém modrém časopise. Dalo by se tedy říct, že i díky této funkci v Corvinovi jste došla k tomu, že by Vás práce v Sub Salix bavila? A vůbec, řekněte nám prosím více o tom, co jste v Corvinovi dělala a jestli Vás to bavilo! – nadšeně se usměje –

Helenia Kukková: – zasměje se – Ani vám nevím, jestli to byla dlouhá léta, přijde mi to takhle zpětně jako chvilka. Korektit mě baví, bavilo mě to i před Corvinem a rozhodně mě to baví i po něm. – směje se – Ale díky CD jsem možná spíš přivykla redakční práci, člověk se k ledasčemu nachomýtl, mimo jiné i k práci ostatních redaktorů a šéfredaktora. Zkušenosti jsou neocenitelné. – pokýve hlavou – A to je asi to, co mě bavilo nejvíc. Samotné psaní článků je fajn, zjišťování informací po hradě a shromažďování materiálu také, nejvíc ale asi oceňuji práci kolektivu a redakční atmosféru, která je potom vidět i navenek. – usměje se – A samotné korektění článků bylo náročné, ale bavilo mě to – samozřejmě to záleží na kvalitě daného článku a schopnostech autora… Ale s tím už se musí počítat a o to větší je to výzva. – usměje se –

Denní věštec: To zcela určitě je. – kývá hlavou – Jak už jsme nastínily, společně se ziskem nové pozice jste musela měnit barvu hábitu. Zajímalo by mě, jestli pro vás byla tato změna těžká a děsivá, nebo jestli jste se spíš skutečně těšila na novou éru své hradní působnosti?

Helenia Kukková: – usměje se – Myslím, že jsem to dost dávala najevo ještě v kolejce… Představa, že opustím studentský hábit a výuku byla vlastně v pohodě, ale ten fakt, že se mi uzavře přístup do kolejní místnosti, to pro mě bylo asi nejtěžší. – oklepe se – Bylo fajn, že jsem měla na ten přechod zhruba týden, takže jsem se s tím vším stačila rozloučit a přijmout to. A věděla jsem, že už jsem v rozšiřujícím studiu strašila opravdu dlouho, takže bylo načase se posunout dál. – usměje se – A tohle byl správný směr. – kývne –

Denní věštec: Je pravda, že někdy člověk zkrátka zjistí, že je potřeba se posunout někam jinam. – kývne – Chybí vám kolej i teď? A jak jste si zvykala první dny právě na to, že kolejní místnosti jsou Vám uzavřeny?

Helenia Kukková: Chybí. – přizná – Ale naštěstí se s Havraspárskými vídám Pod vrbou a ve Velké síni, potkávám staré známé na chodbách hradu a vůbec… Takže to není tak hrozné. – mrkne – Nicméně ještě teď se mi stává, že špatně odbočím a udiveně koukám na havraspárské klepadlo, které se mnou nemluví – a trvá to, než mi dojde, proč! – rozesměje se –

Denní věštec: – směje se – To musí být po těch letech dost překvapivý zážitek! Přebírala se vám čítárna po madam Meissed snadno? Pomohla vám ve vašich začátcích? A jak jste vůbec své úplně první dny ve funkci vnímala?

Helenia Kukková: Určitě! – kýve o sto šest – Jak už jsem říkala, strávily jsme se slečnou Lili v družném hovoru o čítárně spoustu času už před tím, než bylo rozhodnuto, že ji opravdu převezmu. A i potom mi odpovídala na všetečné dotazy a zásobila mě informacemi, které byly třeba. Daly jsme spolu dohromady soutěž k letnímu slunovratu, který krásně vyšel na ten „předávací“ čas, takže to bylo takové symbolické… – spokojeně se usměje – A samozřejmě i teď vím, že kdybych cokoli potřebovala, Lili je tu pro mě. Což je moc fajn, mít takovouhle podporu.

Denní věštec: To ráda slyším, slečna kolejní je rozhodně poklad. – usměje se – V současné chvíli vám běží v čítárně především letní soutěž Vrba ve víru živlů. Jak jste s tímto nápadem přišla a co od soutěže jako takové očekáváte?

Helenia Kukková: – napije se ležáku – Jak jsem s tím přišla… Prostě mě to napadlo! – rozesměje se, pak se uklidní a zvážní – Chtěla jsem nějakou soutěž na léto, abych si v podstatě vyzkoušela, jak bude vše probíhat, jak budu zvládat, jak bude reagovat hrad, kolik lidí chce psát a jak, a hlavně – jaké má čítárna vlastně možnosti. Znáte to – vymyslíte si na papíře spoustu věcí a pak zjistíte, že v reálu to zas tak úplně fungovat nebude… – uchechtne se – V tomhle mám ale kliku…

Denní věštec: A myslíte, že jste se se soutěží trefila do černého ohledně vašeho plánu? Kolik příspěvků zhruba do jednoho kola přijde?

Helenia Kukková: Ohledně plánu určitě. Myslím, že mi daří postupně zjišťovat, co chci vědět. A pokud jde o zadané téma, myslím, že samotné zadání je dostatečně široké, aby umožnilo v podstatě jakoukoli interpretaci a vyhovovalo tak co nejširšímu pisatelskému publiku. – usměje se –
Kola byla zatím dvě, tedy jsme v polovině, do prvního přišlo něco přes 50 příspěvků, ve druhém kole teď vydáváme 30. Přišlo jich o trochu víc – ne všichni si přáli být zveřejněni. Ale rámcově takhle. – usměje se –

Denní věštec: Jak moc vám dává práce v Sub Salix zabrat časově?

Helenia Kukková: Vzhledem k tomu, že jsme v redakci dvě – ještě se slečnou Nerys – tak poměrně dost. Hlavně v neděli, kdy všichni těsně před půlnocí dopisují a posílají příspěvky… – usměje se – Ale je to o rozvržení sil a času, jsem svou vlastní paní, což je parádní.

Denní věštec: Co se vám na vaší práci nejvíc líbí?

Helenia Kukková: Že má Sub Salix obrovský potenciál a je jen na mně, co z něho udělám, jak moc z něj využiju, kam ho posunu. Že je to takové vrbové královstvíčko, které je teď vlastně jen moje a kolik ze sebe do něj vložím, tolik se ukáže světu. – usměje se –

Denní věštec: – usměje se a zapisuje si – Je naopak něco, bez čeho byste se na postu šéfredaktorky Sub Salix obešla?

Helenia Kukková: Nebaví mě řešit odměny za soutěže nebo brigádu. – směje se – I když je to samozřejmě hlavní důvod, proč je lidé píší… Já jim mileráda dám zpětnou vazbu, napíšu osobní vzkaz a budu nadšeně číst a vydávat jejich díla, ale kdyby za mě mohl někdo určovat, kolik srpců mám tedy poslat, bylo by to nejlepší… – směje se –

Denní věštec: – směje se – No to je přece jasné, co nejvíc! Jaké máte se Sub Salix další plány dejme tomu na následující tři měsíce?

Helenia Kukková: – se smíchem kýve – Je mi to jasné!
Plány jsou. – usměje se – V srpnu dojedou ještě dva živly, pak to všechno vyhlásíme a oceníme a pojede se dál. Mám v hlavě – a vlastně i na papíře – několik možností, pohrávám si s dlouhodobou soutěží na celý podzim, ale uvidíme. Až zhodnotím živly, budu moci své plány prohnat filtrem reality a budu to vědět jistě. – usměje se – Nebojte se, vrba by teď několik měsíců dopředu usnout neměla. – zamrká –

Denní věštec: Co byste s čítárnou chtěla dokázat v dlouhodobějším časovém horizontu? Máte nějaký konkrétní cíl nebo vizi, kam až byste ji chtěla posunout?

Helenia Kukková: Možná budu opakovat slova všech šéfredaktorek přede mnou – ani bych se nedivila – ale chci, aby byla čítárna hojně navštěvovaným místem, aby v ní lidé rádi trávili čas, aby každý týden vycházelo několik nových příspěvků, které jsou hojně komentovány nadšenými čtenáři, aby nabízela stále aktuální a přehledné informace. A v rámci toho všeho samozřejmě aby poskytovala otevřený prostor všem hradním spisovatelům a pomáhala jim se ve své tvůrčí činnosti posouvat někam dál… – usměje se – Tak nějak.

Denní věštec: To zní jako skvělý plán! – usměje se – Plánujete se dát i na profesorskou dráhu, nebo chcete svůj čas věnovat pouze Sub Salix? Máte už případně nápady na předměty, které byste ráda učila?

Helenia Kukková: Zatím určitě ne. – usměje se – Povinností u mudlů rapidně přibývá, s čímž úměrně klesá i energie a objem času, který bych mohla trávit tady. Přechod do fialové a šéfredaktorské křeslo čítárny jsou pro mě teď právě obrovský krok, který stačí sám o sobě na dlouhý čas dopředu. – směje se – Někdy možná, ale teď o tom ani nepřemýšlím. Není proč. – usmívá se –

Denní věštec: Kam dál chcete, aby v následujícím několikaletém horizontu směřovaly vaše hradní kroky? Máte nějakou určitou představu nad tím, čemu se obecně mimo čítárnu chcete věnovat? Existuje tu pro vás třeba nějaký tajný sen, který byste si ráda splnila?

Helenia Kukková: To je hodně podobné mé předchozí odpovědi. Nemám teď potřebu dívat se do daleké budoucnosti (to jsou pro mě řádově ty roky, na které se ptáte), takže ani nedělám dlouhodobý plán. Sesumírovala jsem si vizi, cíle a prostředky k Sub Salix na kalendářní rok dopředu, a to mi prozatím stačí. – mrkne – A tajný sen… – zavře na chvíli oči, než s úsměvem odpoví – Vždycky jsem chtěla tady na hradě v uvozovkách „něco zanechat“, udělat něco, co si budou lidé pamatovat, o čem budou vědět. Ten známý odkaz, který všichni chtějí někde nechávat, rozumíte. – zazubí se – Chtěla jsem tu zkrátka něco dokázat, být nějak prospěšná našemu kouzelnému kouzelnickému společenství. V rámci koleje a studentského života jsem různou měrou přispívala koleji, jak to zrovna šlo, nestěžuju si. – usměje se – Teď s čítárnou mám ale pocit, že je to opravdu jen na mně, kolik si toho naložím, kolik toho zvládnu a co z mé snahy potom vykvete… A to mi dává svobodu dělat maximum. – zarazí se a zatřese hlavou – Ale abych se vrátila k otázce – myslím, že sen si právě plním. – zeširoka se na slečnu usměje –

Denní věštec: Pomalu, ale jistě už se blížíme ke konci. Mnohokrát vám děkuji za rozhovor. Je ještě něco, co byste chtěla hradu vzkázat?

Helenia Kukková: I já děkuji za rozhovor, už dlouho jsem si s nikým u máslového ležáku nepopovídala. – mrkne – Se vzkazem se budu jedině opakovat – přijďte pod vrbu, jste srdečně zváni. Jen tak posedět, pročíst pár příběhů, třeba i něco napsat… Jak budete chtít. A možná nakoukněte sem tam do soutěží a něco mi pošlete, třeba zrovna teď, vždyť 30. července končí další pisatelská soutěž! – neodpustí si úsměv a malou reklamu – A vy se mějte krásně, slečno, ať vám zlatý odznáček dál tak krásně sluší!

Já tedy ještě jednou děkuji madam za rozhovor a přeji jí, aby čítárna pod jejím vedením i nadále vzkvétala a práce ji bavila.

Pro Denní věštec
Arietty Liella Minette