Rozhovor s madam Ked Looben: „Nakonec ale srdce opět zavelelo a poslalo mě sem.“

Denní věštec: Milá madam Ked, vítám vás u rozhovoru pro Denní věštec. Dovolte mi na začátek ještě jednou pogratulovat vám k postu profesorky na naší škole. Povězte nám váš příběh. Byl to váš sen – stát se profesorkou na hradě?
Ked Looben: Děkuji, jestli to byl můj sen? Já vám ani nevím, jestli přímo sen. Ale určitě mě k tomu něco vést muselo. – směje se – Ale spíš bych to pojmenovala touhou něco změnit. Již jsem zde profesorkou před mnoha lety byla a jsem moc ráda, že mi byl umožněn návrat.

Denní věštec: My jsme také rádi, že jste tady. To je ale velmi šťastný návrat. – usmívá se – Musíte omluvit mou neznalost, ale na hradě jsem vlastně sotva pár let. Příblížíte nám mladším, jak to s vámi vlastně bylo? Jak dlouho jste byla pryč, co vás k tomu vedlo, zkrátka to, co prozradit chcete… – zkoumavě se dívá –
Ked Looben: Kde začít. No asi od začátku. Na Hogu jsem hoodně dlouho. Už jsem tak troche dinosaurus. – pousměje se –Mám na tohle místo překrásné i hodně smutné vzpomínky. Mám zde mnoho známých a pár skutečných přátel. Po dráze primuse jsem se s rodiči přestěhovala a navštěvovala soukromé učitele. Po dostudování mě oslovil pan ředitel Nimrandir a požádal mě o ředitelování ve Zmijozelu. Tam jsem byla asi 2 roky. Byla to pro mě léta plná ponaučení. Poté jsem se rozhodla, že by to chtělo i jiné zkušenosti, a tak jsem cestovala a zkoumala svět okolo. Nakonec ale srdce opět zavelelo a poslalo mě sem. Jsem ráda, že jsem jej poslechla.

Denní věštec: Musím se opakovat, ale myslím, že je nás víc, co jsme rádi, že jste tady. – usmívá se – Pojďme ještě chvíli zůstat u této vaší historie. Co jste se naučila během cestování a zkoumání světa? Je něco, co byste ráda předala dál? Nějaká zkušenost, znalost?
Ked Looben: Naučila jsem se mnohé a tyto znalosti momentálně zapracovávám do seminářů a do hodin. Pár let jsem strávila s badateli elementálů, a tak jsem se naučila komunikovat, tábořit, prostě se postarat sama o sebe. Chodili jsme kilometry a kilometry překrásnou přírodou. Dále s lidmi, elfy i skřety, kteří se zajímali o šperky, módní mola a poslední oděvní výkřiky. Šla jsem, navrhovala jsem, malovala jsem na látky, prostě vše, co je potřeba k dekorování a odívání. Velice mě zaujaly kabelky a peněženkové modely. Myslím, že se to brzy promítne v dalších mých předmětech a seminářích.

Denní věštec: Tak to se máme opravdu na co těšit. Však upřímně řečeno, móda není lhostejná spoustě obyvatel hradu. Myslím, že u vás bude nával! – mrkne – Vlastně jste zmínila i své aktuální předměty. Momentálně vyučujete tři a kromě toho stíháte vypisovat semináře i spoustu soutěží. Co vás na tomto profesorském životě baví nejvíce?
Ked Looben: Baví mě všechno. Někde něco vidím a přemýšlím, jak to zapracovat do soutěže nebo jestli to vydá na seminář. Dneska jsem sázela podzimní truhlíky a hned z toho mám návrh na soutěž. – směje se – Je tu obrovský prostor pro fantazii, kreativitu a nevšednost. Baví mě nejen vymýšlení, ale tak vypracování. Často mě zaujme soutěž, občas seminář. Mám ráda hlavně ty, co mě dostanou od počítače. Ať již ven, nebo prostě něco dělat. Bezduché ťukání a počítání slov nějak pro mě není. Takže jsem pekla roládu pro slečnu Orestu a nebo nyní budu dělat puzzle pro kolegyni Lilien. Nebo jsem s sebou tahala celé prázdniny plyšáka. Zabere to ale dost času, a tak netrávím mnoho času ve Velké síni. Lidi tedy nemají moc možností si popovídat. Ale kdo chce, cestu si najde. Můj sovinec i kabinet je otevřený všem.

Denní věštec: To je moc pěkné. Je pravda, že je důležité i trávit čas mimo počítač a mimo náš hrad a vyrazit do přírody ven. Natož když je venku tak krásně. A že to léto krásné bylo. Ale zpátky ke škole a k hradu. Čím si vás studenti nejvíce získají?
Ked Looben: Každý jsme nadaný na něco. Někdo maluje, někdo píše, někdo má šikovné ruce, ale je něco, co máme všichni. A to je chování. Zažila jsem hodně tzv. počítačových hrdinů, co machrují, nadávají, vyhrožují, ponižují. Ale ve skutečnosti je to pak někdo zakřiknutý, kdo se krčí v koutě a koho je vám nakonec líto. Myslím, že každý by si měl uvědomit, že jednou se tomu druhému bude muset kouknout do očí.

Denní věštec: Takže jinými slovy si ceníte slušnosti a úcty?
Ked Looben: I tak by se to dalo říct. Ale neplést si to s „řitním alpinismem“. – směje se –

Denní věštec: – směje se také – Už jste trochu nakousla, že máte na hradě další plány. Přiblížíte nám, co se vám rodí v hlavě?
Ked Looben: Děvče, já toho v hlavě mám, že bychom tu byly další hodinu. – směje se – Ale jen okrajově. Dávám dohromady další druh soutěže, takže budeme skutečně vařit.

Denní věštec: To zní parádně. Vy jste opravdu velmi zručná a kreativní. To jste se musela vyřádit i za dob studia. Na co nejraději vzpomínáte?
Ked Looben: Na to, jak jsme si dobírali učitele. Pana profesora Midara nejvíce. – směje se – Taky na srazy. Teď už se na ně moc nedostanu. Ale Letňák si nenechám ujít nikdy. Ale i na lidi v koleji, na tu atmosféru tam. Bylo to skvělé, ale mnoho z nich už zde není. Vzpomínám na vytváření prvních kolejních soutěží, na první kolejní dárek. – usmívá se při vzpomínání –

Denní věštec: A co byl ten první kolejní dárek? – hoří zvědavostí –
Ked Looben: Byla to lebečka se svíčkou. Stála mě 5 galeonů várka pro celou kolej. A financovala jsem ji ze svého.

Denní věštec: Musím říct, že tohle mám na hradě ráda. Že jsou lidi ochotni věnovat spoustu času, nápadů i darů a nečekají nic zpátky. – usměje se –
Přeci jen toho máte na práci taky spoustu. Povězte nám, jak odpočíváte.
Ked Looben: Hudbou. Ráda si prostě jen lehnu, třeba na sluníčko, a poslouchám hudbu. Nyní chci obal na mobil na paži, abych mohla poslouchat na kole nebo při procházce či běhu.

Denní věštec: A máte nějaký oblíbený žánr?
Ked Looben: Poslední dobou je to filmová a elektronická hudba. Ale tohle je u mě různé. Jediné, co se nemění – néé dechovku a Míšu Davida. – směje se – Jinak asi cokoliv. Dlouho mě držel gotický rock a v mládí pop.

Denní věštec: Takže poměrně široký záběr. Dále se nemůžu nezeptat – pokud mě jen trochu znáte – co knihy? Čtete ráda? Jste knihomol?
Ked Looben: Myslím, že slovo knihomol mě zcela nevystihuje. Knihy mám ale moc ráda, vždyť jsem tu byla i knihovnicí. Ráda si přečtu knihu, ale že bych v nich ležela, to ne. Často si kupuji časopisy, knihu přečtu tak jednu za 2 měsíce. Potřebuji na to trochu klidu, ale když mě kniha chytne, tak si lousknu přes noc. Naposledy jsem četla Někdo cizí v domě od Lareny Shari.

Denní věštec: Ale to je výborná knížka, ne? Já na ni slýchám samou chválu. Když jsme se tak velmi nenápadně dostali k vašemu postu knihovnice, povězte nám něco i o něm. Stýská se vám po této funkci? Naplňovala vás?
Ked Looben: Ano, byla to výborná knížka. Četla jsem ji do 3 do rána a v 5 jsem vstávala do práce!
Každý post má své pro a proti. Já každý post dělala, protože jsem tím mohla pomoci. Takže po žádné mé funkci se mi nestýská. Jako „jen“ profesor jsem v podstatě volná.

Denní věštec: Takže teď jste dokonale spokojená?
Ked Looben: Asi ano, ale jsem žena. A ta není nikdy spokojená. – směje se –

Denní věštec: Madam Ked, už jen poslední otázka. Povězte našim čtenářům, co potřebujete ke štěstí. Co vás dělá šťastnou, bez čeho se v životě neobejdete?
Ked Looben: Hmm, tak to je asi nejsložitější otázka, co jste mi dala. Bez čeho se neobejdu… Tak asi bez přátel, bez těch by byl život moc smutný. Z Hogu obzvláště Monny, Nim, David L. i Matt. Pak určitě bez volnosti, nemám ráda být sešněrovaná přikázáními a pravidly. A pak bez možnosti sebevyjádření, ať už prostřednictvím mé práce, Hogu či koníčků.

Denní věštec: To je velmi pěkně řečeno. Je ještě něco, co byste ráda čtenářům, studentům, kolegům vzkázala?
Ked Looben: Carpe diem…

Denní věštec: Madam Ked, moc vám děkuji za váš čas a příjemný rozhovor. Krásný den.
Ked Looben: Nemáte za co, slečno. Já děkuji vám. Mějte se krásně.

Tak a to je vše, přátelé. Myslím, že madam Ked nám o sobě prozradila krásné informace. Rozhodně si z jejích poznatků a zkušeností každý může něco vzít. A jak řekla madam, carpe diem! Na viděnou zase příště!

Pro Denní věštec
Olivie Henrieta Větroplachá