Tahle škola mě nepřestane překvapovat. To vám takhle jednou obědvám ve Velké síni, škrtám v seznamu soutěží a přemýšlím, jestli budu odpoledne trávit chytáním terčíků či skákáním do jámy, ale v tom mě zaskočí velice zajímavá událost.
Najednou se ozvalo hlasité BUM a PRÁSK a Velká síň se proměnila v hluboký a tajemný les. Já osobně mám z tmavých lesů hrůzu, tak jsem se držela prvního stromu, kterého jsem se dopátrala. Jiní napjatě čekali, co bude dál. A pan profesor McBrave šplhal na strom v touze zahlédnout perníkovou chaloupku nebo alespoň jiné světýlko.
Ačkoliv jsme nic neviděli, slyšeli jsme všichni všechno – včetně hlasitého prasknutí větve, na níž stál pan profesor. Pak jen křik a zase ticho.
Naše oči již začaly přivykat šeru, takže jsem se pustila stromu, ostatní přestali být natolik ostražití a hledali jsme pana profesora.
Spadlá větev zůstala na zemi, profesor však nikde. Nevím koho napadlo podívat se vzhůru, však někdo to udělal. A k dotyčného pohledu se přidávaly další a další. Nakonec se přidaly k očím i dlouhé ukazující prsty a posměšný výkřik do tmy.
„Jééé, vždyť on se pan profesor zachytil za trenýrky!“
Mezitím pan profesor McBrave visel zaháknutý za trenýrky a smutně spílal.
„To jsou mé jediné růžové!“
Ano, vážení a milí. Pan profesor McBrave má zálibu v růžových trenýrkách, kde jsou navíc vyobrazeni sloni. No což, přejme mu to.
Někteří se ušklíbli, někteří se zplna hrdla zasmáli. Jiní toužili po svém psychiatrovi a zakrývali si oči. Nakonec se nám pana profesora podařilo dostat ze stromu, takže jsme mohli vyrazit za dalším dobrodružstvím.