Normální večer ve Velké síni – pojídaly se fazolky, tlachalo se o všedních věcech. Najednou ve Vstupní síni zazněl třesk, který však zaslechli pouze nováčci. Že by nějaká nováčkovská kletba, řekla jsem si? Ani náhodou!
Když jsme se my béžoví, zvedli a utíkali k místu třesku, ostatní studenti po nás zmateně koukali, někteří se za námi dokonce vydali, aby zjistili, co se děje.
Uprostřed Vstupní síně stála dřevěná stolička a na ní majestátně seděl otrhaný Moudrý klobouk. Poznali jsme ho ihned, vždyť jsme o něm taky slyšeli samé báje a mýty, jeho obrázek míváme pod polštářem, jak horečně čekáme na zařazení.
Klobouk seděl na stoličce docela klidně. Otázkou bylo, kdo si ho na svou malou nedočkavou hlavinku nasadí jako první. Tuhle otázku za nás vyřešila má trošičku zbrklá kamarádka Kristie Smithová.
Bylo to příšerné. Původní úsměv a očekávání v očích Kristie Smithové se pomalu měnilo ve vyděšenost a strach. Když po pár minutách Klobouk z hlavy sundala, museli ji dva další studenti podepřít, aby neomdlela. Koktala a třásla se. A věřte, že to nebylo zrovna povzbudivé pro nás ostatní.
S přípravou na to nejhorší jsem strčila hlavu pod klobouk a v duchu mu zodpovídala otázky, na které se ptal. Ačkoliv jsem musela párkrát zauvažovat, nebylo to nic tak strašidelného, jak napovídal výraz ve tváři Kristie.
A nyní? Starší studenti stále Klobouk nevidí, v nezařazených nováčcích budí posvátnou úctu. Každý musí projít tímto obřadem, než se z něj stane právoplatný student. A nám, béžovým nováčkům, nezbývá než čekat, kam nás to ten zázrak se záplatami pošle.
