S madame Orionis jsem se sešla U Tří košťat. Hned jsme začaly s otázkami a ta moje první zněla, jak naše oblíbená profesorka prožila dětství.
BO: Dětství? No, bylo skvělé. Nevzpomenu si prakticky na vůbec nic negativního, byla jsem obklopena milující rodinou, posléze dokonce dvěma rodinami, a nic mi nechybělo.
MP: Mohla byste mi vysvětlit ty dvě rodiny?
BO: No, ano. Nejprve jsem vyrůstala pouze s maminkou a mými sourozenci. V osmi letech jsem se ale dozvěděla, kdo je můj otec, takže od té doby jsem vřele přijímána i v jeho rodině.
MP: Aha to je hodně zajímavé. A věděla jste od začátku, že máte čarodějné nadání?
BO: Ano, jsme kouzelnická rodina. První „kouzlíčka“ jsem se naučila už jako opravdu hodně malá – mám totiž několik starších sester, které si se mnou o prázdninách vždy velice rády hrály na školu, půjčovaly mi občas dokonce i své hůlky, abych mohla předvést, co mě během svých „hodin“ naučily.
MP: Páni, tak tohle vám závidím. Asi máte se sourozenci dobrý vztah. No, přešla bych k prvnímu dni na této škole.
BO: První den v Bradavicích? Ten byl úžasný! Já jsem sem nastoupila po jednom roce stráveném v Krásnohůlkách, takže jsem měla možnost srovnání a mohla jsem tak být opravdu naprosto ohromená! Vše bylo tak jiné – obrovské, starobylé, tajemné, fascinující. Zamilovala jsem si to tu na první pohled.
MP: Jak dlouho jste do Krásnohůlek chodila?
BO: Jeden rok.
MP: A proč jste přestoupila?
BO: Nelíbilo se mi tam.
MP: A v Bradavicích jste šťastná?
BO: Velice! Je to báječná škola. Jinak bych tu nezůstávala i v dospělosti…
MP: Souhlasím s vámi, také tu školu miluji. A to jsem zde teprve druhý rok. Jaké jste měla studijní výsledky?
BO: Výsledky… Těžko říct, to je relativní. =) Já jsem pečlivá, perfekcionistka. Takže když už něco dělám, dělám to pořádně – z čehož plyne, že jsem na vysvědčení mívala vždy samé jedničky, za celou docházku jsem dostala pouze jedinou dvojku a to jen proto, že si profesor McBroom nevšiml, že jsem byla část roku zmražená, takže mi neprávem udělil dva trolly. V dnešní době se už něco takového stát nemůže, protože existují Zetka, tenkrát jsem bohužel měla profesora osobně kontaktovat, což jsem netušila, a tudíž ani neučinila. Na druhou stranu jsem ovšem celkem líná, takže to, že jsem měla jedničky, zase tolik neznamená – spoustu let jsem tu studovala s cca čtyřmi předměty, pouze tuším že po dva roky jsem se vyšplhala někam výše…
MP: Jak to, že jste byla zmražená? Ale očividně vám to neuškodilo, když jste se vyhoupla na místo ředitelky Nebelvíru. Jak se vám líbí tento post?
BO: Zmražená? Měla jsem tehdy prostě málo času, nemohla jsem se plně věnovat studiu, takže mi tato cesta přišla jako nejlepší řešení. Ale bylo to jen něco málo přes jeden měsíc… A post kolejní ředitelky se mi velmi líbí, děkuju za optání. =) Nebelvír považuji – a vždy jsem považovala – za svou náhradní rodinu, takže jistě chápete, že mě návrat opravdu velice potěšil. Jistě, nese to s sebou i spoustu povinností, ale hlavně radosti, za které jsem prostě vděčná.
MP: Souhlasím s vámi, pro mě je Nebelvír něco jako útočiště v problémech. Jako ředitelka fungujete opravdu dobře. Věřím, že to přináší i mnoho problému, ale určitě to zvládnete. Asi bych položila jednu z posledních otázek. Co si přejete do budoucna?
BO: Jej, važte slova! =D Já mám spoustu přání, mohla bych vám tu o nich teď dát hodinovou přednášku. Ale tak dobře, když bych měla být maximálně stručná, přeju si hlavně to, abych byla stále obklopená lidmi, které mám ráda. Aby v Nebelvíru panovala pohoda a co nejvíce studentů v něm nacházelo tolik spokojenosti, kolik jsem jí zde našla i já. Aby Bradavice stály ještě dlouhá léta a já si nemusela hledat práci jinde… To jsou asi ta největší přání, řekla bych.
MP: Určitě tady i vy ještě zažijete spousty pěkných zážitků. Tady bych to asi ukončila, děkuji moc za rozhovor.
BO: Děkuji a pěkný večer. Já se omluvím a poběžím, musím ještě stihnout napsat úkol na seminář. Mějte se!
Nakonec jsme se rozloučily a madame Orionis odešla.
Michelle Pobertová