Samozřejmě jste si jistě všichni stačili všimnout, že všechny kolejní místnosti pomalu zejí prázdnotou a veškeré naše cennosti se pohupují na vlnách jezera v Godrikově Dole. Studenti pak prokazují nemalou dávku odvahy, když se do ledových vod vrhají a snaží se kolejní cennosti získat zpět. Vyvstává však otázka, zda to má vůbec cenu.
Stala jsem se svědkem toho, jak jedna studentka prvního ročníku, spatřila kus od břehu obraz svého kolejního ředitele. Nemeškala a zřejmě vidina úcty ji hnala vpřed. Vrhla se tedy do vln jezera, vůbec nedbala na vlastní bezpečí, když vtom si zřejmě uvědomila, že vlastně neumí plavat. Začala se topit a málem by se stala obětí svého nedomyšleného činu, kdyby se tam náhodou neobjevili dva starší studenti Nebelvíru, kteří neváhali ani vteřinu a dívku zachránili, odvedli ji pak zpět do hradu a předali do péče ošetřovatelů na ošetřovně.
Proto se musím zamyslet nad otázkou, zda by na tento hon za záchranou kolejních předmětů neměl vždy dohlížet někdo z profesorského sboru. Je totiž velice jednoduché nechat studenty nasazovat své zdraví, ale neměli by i profesoři přiložit ruku k dílu?
Olivia Orsay Lacter
– Ano, já příložím ruku k dílu a je to vlastně špatně, protože aniž bych o tom věděla, strkám věci z kolejí zpátky do jezera. Tedyž musím počkat na věci školní, které se mému vytahování takto nebrání. Tolik tedy k přikládání rukou k dílu. 🙂