Rozhovor s kachničkou pana ředitele

Dlouho jsem hledal respondenta, který by mi byl ochotný sdělit něco o jeho životě, prospěchu, zájmech a podobných věcech, které málokoho zajímají.
Avšak všiml jsem si, že tu ještě něco chybí. Neočekávám, že by pan ředitel byl ochotný se mnou udělat rozhovor a další osoby mi přijdou, když to tak řeknu, ohrané – avšak ne všechny. To musím uznat.

Proto jsem si našel někoho, o kom se ví opravdu málo. A zde vám předkládám svůj pečlivě vyzpovídaný exemplář – však vy poznáte, o koho jde

Nicholas McElen: Zdravím Vás, máte teď chvilku času?

Kachnička: – zamávala křídly a pokynula hlavou na pravou stranu – Kač.

Nicholas McElen: Tak to je perfektní. Nejdříve odlehčující otázka: jak se máte?

Kachnička: Kač káááč. – otočila svou hlavu a zrakem se zadívala do nebes – Kač kač kááč, kač kač káááááč!

Nicholas McElen: To zní velice zajímavě, nechcete mi o tom říct něco více?

Kachnička: – prudce zakroutila hlavou zírajíc do redaktorových očí –

Nicholas McElen: No, nevadí, třeba se mi to podaří zjistit později. Jak se Vám žije s panem ředitelem?

Kachnička: – drze zakřičela – Kaáááč kač!

Nicholas McElen: Tak promiňte, slečno. Alespoň mi řekněte, jak se stavíte k otázce bodohrotičů. Proč si myslíte, že před několika lety stačilo mít něco přes 1 000 bodů a teď je oněch bodů potřeba alespoň desetkrát více?

Kachnička: – chvíli přemýšlela – Kač kač. Kač, káááč kač. – začala přešlapovat – Kaááč káč, kač! – přestala přešlapovat – Kač kááááč, kááč kač kač. Kač káááč kač, kač – zvedla obě křídla směrem nahoru – kááááč. Kač? Kač kač káááč!

Nicholas McElen: Váš postoj se mi líbí. Jak jste uvedla, může se jednat o přirozený vývoj, avšak – dle Vašich slov – je zde možnost, že se přestává jednat o to původní, originální. A prosím Vás, prozradíte mi, jak se vlastně jmenujete?

Kachnička: – pevně zakroutila hlavou – Kač!

Nicholas McElen: Aha, nevadí. Tak Vám přeji krásný den a užijte si vycházku!

Kachnička: – pokynula zobákem nahoru a dolů a klidným hlasem promluvila – Kač kač.