Slovenský moudro – Denní věštec

Baj DOLOHOV
(Text pana Dolohova je zcela nekorekturovatelný.)

Tak konečně! Muj minulej přímluv jak to cérka těšce nese, zabral. Se našel dobrovolňajs, co
jí sebral. Takže Dvenča už je sebrná a vodteďkonc patří mezi vopravdovou sebranku.

Stavila
se za mnou taková baba, trochu pomenčí, až sem si spoměl na starýho dobrýho Erboše „pod
plachetkou vosoba“ a dává mě mínus vosumadvacítku. Řikam jí, heleď tebe sem už někdá
viděl. Kerá ty seš? Shodila kápi z hlavy a hnedle sem jí poznal. Jí řikam, tebe znam, ty seš
tá, Ne Lubna! Vona ale začala šermovat rukama a tvrdit že to se mejlim, že sem prej popleta!
A snažila se mě nakukat, že se menuje Ked Lubna. Že to prej vona musí vědět lepšejš. Pchá!

Nejsem včerejší! Sem dnešní a moc dobře vim jak to na světě chodí. Slováci na to dokonce
maj takový příslovisko: „Ked ťa ludia lúbí, seš Lubna. Ked ťa nelúbí, seš Ne Lubna“. Jesli
ste tu ňákej dobrej linkvista jako já co má zmáklý cizí kecy, tak mě dáte zapravdu, že Slováci
todle řikaj v každý druhý větě. Nebo ve třetí nejdýl. Nebo si to v těch větách aspoň myslí
když už to neřikaj.

Zapravdu mě určo dala i Ne Lubna, viděl sem jasně, jak jí cvaklo. Jo ahá, povidá vona,
v tomdle je tedy zakopanej pes. Zajiskřilo jí v očích, votočila se na vobrtlíku (a já furt
co divnýho to vláčí sebou a von vobrtlík) a pelášila pryč. Ani sem jí nestich říct že silně
pochybuju, že by Slováci zakopávali psy. Proč taky, žejo? Tak jakože je zasejc fakt, že
slovenský zvyky moc neznám. Hele, nemá smysl jako dělat machra, co ví všecko. Prostě
dybych nosil kramflíky, tak v zakopaných psech bych si v nich nebyl moc jistej. Čovek do
ementality cizího národa nevidí.

Pro mě vona je ale Lubna, přinesla mě kuňknu, kerou můžu vokázat. Přinesla taky ten
pergoš, co cérce poslali z kuňkolandu, že jí vydávaj. No eštěže napsali, páč jináč vůbec nejni
vidět, jaký je cérka číslo. Von se tam plete ten had. Čekal sem, jesli se von třeba nevodplazí,
ale nevypadal na to. Lubna radila, že aby se vodplazil, musim ho dráždit bosou nohou. Ale
jako nejsem blbej! Takový rady jalový.

Nejprv vám vokážu ten pergoš:

Pěkně to cérce napsali, co? Myslim že může bejt spokojená.

A teďkons samotná kuňkna:

Fakt hustý hadí hnízdo. Zvuk kuňkny je takovej jakože syčivej, asi jako dyž vám de pára vod
papiňáku. Né že bych někdá vařil, ale byl sem tudlenc pozvanej na řízky u Miňti.

Teprve když Lubna vodpelášila, všim sem si, že tam po ní zvostal jeden takovej týpek,
kerýho musela asi přitáhnout sebou předtim. Vůbec sem si ho zprva nevšim, takovej
nenápadnej, než promluvil skoro slpýval s vokolim. Vypadal protivně, celkem sympaťák.
Asitak starej jako já.
Se ho ptam: A ty seš kerej? A von že je Lí. Nejsou v tom Zmijáku ňáký
divný? Nebo je dneska ňákej blbej den? Lí se nikdo menovat nemůže. Řikam mu jesli třeba
jenom na ňáký písmenka v méně nezapomněl. Že by moch bejt třeba VendeLÍn. Prej ne, prej
Lí.
Ujišťuju ho, že bych se mu nesmál kdyby zapomněl a dávam mu načas, aby si spomněl.
Prej že Lí.
Nevzdával sem se a chtěl sem po něm magipčanku a von že jí nemá že mu eště
nebylo 15. Ale vochotně vytách žákajdu. Chvíli takhle do ní Lí brejlí a pak mě to vokázal
prstem. Nojono. Lí. Sem vo něm eště zjistil, že Lí bydlí ve Zmijáku, že si Lí myslí, že je to
dobrá kolej a že vo změně koleje Lí nepřemejšlí. Nojo, ale přemejšlí-li Lí vo změně, stejňák
mě to asi Lí nesdělí. Ale to mě moc nebolí, nejsme tu přece kvůli Lí. Jsme tu kvůli kuňkně a
tu mě Lí eště jednu dal.

Madam Bleková. Pan Lí se nechal slyšet že sou baby, přes kerý by bylo lepšešjí hodit hadr.
Hadrování by mělo pravidla: jednoduchý jak facka. Lí tomu říká „bíšení“. Buď se mu Lí bíš
nebo ne. Skusí to prej navrhnout jako zlepšovák. Držme mu palce, je to veskrze revo-luční až
revo-polní myšlenka.

Tady bych normálka skončil, ale musim si eště krutě postěžovat! Možná podam i žalobu za
zkažený záměr. Jde asitak vo tohle:

Furt za mnou někdo chodí, abych se mu podepsal do památníčku nebo na tričko nebo
jinam nebo různě. Všichni chtěj mojí fotku, všichni se chtěj se mnou fotit. To je furt Norbí
sem, Bertíčku tam, pane Dolohove onam, jeden je na rozkrájení. Dyž sem dělal intervjůa
s Mysťou, měla vona báječnej nápad. By to člověk u baby nečekal, taky sem se divil,
ale bylo tomu tak. Že prej si mam založit fanklub pro svoje Fanouše! Tak sem založil.
Jmenovalo se to „Dolohovovy Fanoušové“. Jenomže co se nestalo!! Orák mě to šíleně
záviděl a zhatil!

A přitom to bylo fakt dokonalý.

Podmínky vstupu byly jednoduchý. Vstoupit. Členský
příspěvky byste neplatili, nebudete přece platit za to, že sem Vám sympatickej. Abyste
se vodlišili vod těch, kterejm sympatickej nejsem, dostali byste Fanoušovou šálu! Já vim,
v létě by to bylo blbý, ale všechno má svoje mouchy. A měla vám bejt vyrobena Fanoušová
kuňkna s pozadim vodkud ste. A sme u toho!!! Zadám výrobu prestižním kuňkátorum a Orák
otevře Nebláckou věž.

Myslel sem že padnu, dyž sem to viděl!! Prodali nám stejnou kuňknu, jen to jinak
nabarvičkovali! No člověk by se picnul!
Nepicnu se. Ale nemohli bysme picnout Oráka?
Tahle varianta by mě byla sympatičtější a víc bych si jí užil!

Myslel sem si, že hlavoun Fanoušů bude ňáká pěkná baba! Třeba Minťa by se mě líbila.
Ale na jedničku se nacpal Orák. Že prej eště nikdy nebyl jednička a že chce bejt, ať je to
na sebevětší volovině. Pak brečel, že ofiko je až šedesátka, až za takovejma lidma jako je
Klotylda, Berta, Ansejola nebo Nimrandíra a to je jako kdyby skoro ani nevyšel. Utěšoval
sem ho, že šedesát je furt míň než sedumdesát, ale moc to nepomáhalo. Výsledkem toho
bylo, že se mě nacpal jako jednička a Miňťuška moje má smůlu! Když de vo jedničku, Orák
nezná bratra natož sestru.