Milí čtenáři,jistě jste si už všimli, že jednou za čas přijde jedna z průvodkyň do Velké síně a vyhlásí zcela neplánovaně výpravu do Zakázaného lesa. Stejná situace nastala v sobotu 21. března v pokročilém čase, tedy kolem desáté večer. Zničehonic se tam zjevila madam Monny Whitecrow, která lákala na zážitkovou výpravu do útrob temných stínů lesa. Několik odvážlivců její výzvu přijalo a já se rozhodla přinést vám malý report, abych vás třeba nalákala na příští návštěvu – a to nejen v rámci celohradní akce.
Musíme přiznat, že slečna Monny svou neplánovanou výpravu pár dní předem avizovala, takže nebyla tak moc neplánovaná, ale všichni jsme se samozřejmě tvářili překvapeně a svorně jsme tvrdili, že jsme se kolem desáté večer objevili ve Velké síni zcela náhodou! – usmívá se –
A tak se nás sešlo dost, aby mohla být výprava uskutečněna. Parta složená víceméně ze žlutých byla doplněna o jednoho zmijozelského nováčka a ducha. Pomalu jsme se dotoulali k mýtince s partou hlav, které mají vždycky něco na srdci. Zvlášť, když se je snažíte jakkoliv pokoušet.
Tentokrát to však bylo jinak! Už když jsme přicházeli na známé místo, bylo znát, že je něco špatně. Kolem dokola byly poházené lavičky, rozdupané ohniště a vůbec celkově divný nepořádek. Hlavy se překřikovaly jedna přes druhou. Nebylo slyšet vlastního slova. Čím více nás tam bylo, tím větší chaos panoval.
Jeden z účastníků, Andrew Uroboros, se snažil přimět hlavy k zřetelné mluvě, ale nebyla s nimi řeč. Až když jsme začali všichni naléhat, rozkřikla se na nás Hlava č. 41, že jsme asi slepí, když jsme si nevšimli, že chybí Hlava č. 1. Jakmile jsme přistoupili blíž, odhalila se nám veliká a hluboká díra, která zbyla po kůlu první hlavy.
Konečně se zjevila i naše průvodkyně, madam Monny. Když spatřila nepořádek kolem, měla výraz smrtícího draka, jemuž někdo vzal zlato. Museli jsme se opravdu snažit, aby nám uvěřila, že to nemáme na svědomí. Naštěstí nás podpořila i Hlava č. 41, která byla z našeho pomalého jednání značně netrpělivá.
Místo okamžité akce jsme zabředli do diskuze, proč si osoby bez mozku nepamatují, jak koho oslovovat, až nás musela naše průvodkyně poněkud popohánět. Ač jsem se snažila celé osazenstvo vyzvat k putování po stopách, ostatní stále jen „plkali“.
Od kůlu vedly podivné stopy, které i krafající skupinu přiměly k záchranné výpravě. Stopy vedly do lesa. Beztělnatá Nina stihla cestou poznamenat: „Bezpáteřnost mě vskutku neuráží,“ a ohnula se pro potkánka, který jí proběhl před neviditelným tělem.
Najednou se před námi objevilo obrovité trnité houští, které se nedalo nikterak obejít. Bohužel i stopy pravděpodobného zloděje Hlavy č. 1 vedly tímto obřím křoviskem. Každý si zvolil jiný druh průchodu touto nástrahou. Někdo byl originální, jiný jen zděšeně úpěl. Nakonec se však škrábancům a trní nevyhnul nikdo.
Konečně jsme se dostali skrz píchající keře, když jsme spatřili stopy, které vedly podél jakési strouhy, která se zdála býti odtokovou kanalizací našeho hradu. Většina výpravy vytasila kolíčky na nos, pouze Andy zaútočil na smrad s rouškou.
Stopy, stejně jako my, skončily na břehu stoky. Zápach byl ještě silnější, ale bylo třeba zjistit, zda šlápoty nepokračují i za strouhou. Návrhy, kdo by se mohl přebrodit, padaly nejrůznější, nejvíce hlasů však získali ti bez těl či průhlední.
Ač se Nina dušovala, že se ráda ponoří, nakonec se statečné akce „stopař“ ujal Martin Matýsek, který byl zpět, než si to stihla pořádně promyslet. Ujistil nás, že stopy vedou na druhém břehu dál. Bylo potřeba se tedy nějak dostat na druhou stranu. Selina Garcia objevila na břehu dlouhou třímetrovou tyč. Sice se to v ní hodně pralo, nakonec však byla stejně jako zbytek osazenstva pro to, aby nás madam Monny přenesla na druhý břeh bez ztráty květinky.
S plnou pusou řečí o genderové vyváženosti na hradě vyrazila celá skupinka po stopách. Velmi svižný krok začal ubírat na intenzitě, jakmile začal terén stoupat. Zde se ukázalo, jakou má kdo fyzičku. Po vyplivnutí plic několika účastníků se začal terén opět mírnit, až pozvolna klesal dolů.
Čím níže jsme byli, tím zřetelněji jsme slyšeli hlas, který zněl velice rozzlobeně. Pak se mi, jako již tradičně, povedlo zakopnout. Asi je vám jasné, že jsem při pádu na zem sestřelila i své spoluvýpravníky – tedy ty s tělem. Valili jsme se jako jeden velký chlupatý chumel z kopce dolů rychlostí rozzuřeného šneka.
Dopadli jsme jako pytel brambor k nohám podivné postavy v dlouhém plášti, která bezostyšně držela v ruce Hlavu č. 1. Evidentně to byl muž a my jsme se do něj hned pustili s palbou otázek, co je zač a proč ukradl hlavu. Bránil se, zuřil, tvrdil, že je hlava jeho, no prostě nechtěl se nechat dát. Po chvíli začal podléhat našemu tlaku, až nám prozradil své jméno – Bedřich. Pak obrátil a přišel s informací, že hlavu našel. Upřímně, doteď mu nevěřím. Vždyť ty stopy vedly bez přerušení… – začne nahlas přemýšlet –
Béďa tvrdil, že našel hlavu v bažině, že ji zachránil. Taky podle toho dost zaváněl. Merlin ví, kde je pravda, ale ani po tomto sdělení se nechtěl hlavy vzdát.
Prý je sám a nemá si s kým povídat. Okamžitě se strhla smršť Rady a Porady HOGWARTS č.p. 1. a díky nim jsme z Bedřicha vytloukli, že se mu dávno líbí hostinská Vilma, kterou by rád poznal. A nebyl tak už nikdy sám. Jak na ni mu opět radila větší část výpravy.
Béďu jsme nakonec umluvili a v klidu ho vyslali domů. Hlava č. 1 už nervózně bručela, abychom ji koukali vrátit na její osobní kůl. Jenže cestou zpět nás čekalo opětovné překročení bažiny.
No, ta tyč, kterou Seli nevyužila, tam ležela stále. A statečný nováček Cheech se ji snažil využít…
A jak to všechno dopadlo? No, pojďte příště s námi a uvidíte! – spiklenecky mrkne –
Pro Denní věštec
Helen Miltonová